Brutally-honest | Call me a spider woman aneb poprvé na stěně

Po čase jsem na něco kývla a byl z toho fakt zážitek. Kolegové se na obědě zmínili, že jdou příští týden lézt na stěnu. Tak říkám, že jsem na tom nikdy nebyla, ale že bych to vlastně možná chtěla zkusit (teoreticky, někdy v budoucnu). A oni na to, ať jdu s nima. Cože? Už příští týden? Ne až třeba za rok? No necítila jsem se na to zrovna připraveně. :- D Po x týdnech zkouškového, kdy jsem podnikala jen výlety do hlubin mentálního a fyzického vyčerpání jsem byla z představy takové sportovní aktivity lehce nervózní. A bylo jasné, že mi budou muset kolegové věnovat dost pozornosti, aby mě naučili nějaké základy toho, jak se tam nezabít, a že budu za úplnou lamu. Ale lákalo mě to, tak jsem tam s nima nakonec fakt vyrazila...

Když dorazíme na BigWall, sedí na recepci slečny, co všem zásadně tykají, což je sice trochu divný, ale nijak zvlášť mě to neuráží. Podepisuju jim papír, kde je v podstatě něco ve smyslu, že když se zabiju, není to jejich vina. Půjčuju si boty lezečky (netušila jsem, že jsou potřeba speciální) a sedák (sedací úvaz), obdržím klíček a hurá do šatny. Tam se převlíknu do něčeho, co se dá považovat za sportovní (moc velký výběr jsem neměla, haha), a beru si s sebou půllitr vody, který rozhodně nestačil. Po vstupu do haly s desítkami lezeckými trasami, tisíci úchyty a hodně hodně vysokými stropy (kam se hrabou žižkovské byty) jsem chvíli ohromená tím, jak je to tam obrovský. Ale nebylo moc prostoru na kochání se, protože ostatní už hbitě hledají vhodné místo jak pro zkušenější lezce, tak pro ty, kteří jsou při konfrontaci s realitou trochu v panice, kam to vlezli (což budu asi jen já). Nejdřív se za asistence několika osob nasoukám do toho sedáku a obuju si boty, které na zemi nejsou moc pohodlné, ale později se ukáže, že jsem měla mít zřejmě ještě menší. Než se rozkoukám, tak kolegyně už je u stropu a hned zas dole. Pak mě učí, jak se uvázat pomocí osmičky – takhle, takhle, takhle a je to, jasný? Celkem jo, ale pro jistotu ještě stokrát, prosím. Stojím uvázaná pod trasou s obtížností 3 (dvojky a jedničky bohužel nebyly) a slyším něco jako: "tak lez". Tak lezu.

Překvapením pro mě bylo, že správně se nemám zachytávat čehokoliv, co mi přijde do cesty, ale mám si vybírat jen úchyty určité barvy, které právě tvoří tu trasu. Nečekala jsem, že jsou ty cesty na sebe tak nahuštěné. :- ) (Taky jsem netušila, že to není nějak zabezpečené automaticky, ale že se na zabezpečení musí podílet druhý člověk a když to udělá blbě, tak to může blbě dopadnout.) Každopádně zjišťuju, že lézt po určené cestě není taková sranda, jak by se mohlo zdát! Jednak se mi teda pletou dvě podobné barvy, ale hlavně jsou ty úchyty nějak daleko od sebe a nechápu pokyny typu, že se nemám tolik přitahovat rukama. A jak přenést váhu někam na požadované místo, když jsem sotva ráda, že se držím. :- ) Takže vždycky slyším nějakou radu a reaguju ve stylu: "Cože? Jak?!" Ale ta možnost si v průběhu tak nějak odpočinout (hlavně ty ruce, který mám dost slabý, au) se hodí – sice z toho "sezení" mám lehké otlačeniny, ale strávila jsem v té poloze asi moc času a je asi fakt, že jsem si asi nesedala dostatečně uvolněně, aby se ta váha rozložila i jinam než na vnitřní stranu stehen. Výhodou je, že mám ráda výšky a nebojím se pustit se, jelikož kolegové zjevně vědí, co dělají. No a najednou jsem nahoře! Wau. Cesta zpět je fajn, stačí se už jen odrážet nohama od stěny, zatímco mě moje skvělá jistička a instruktorka spouští dolů. Když dopadnu nohama na zem, jsem rudá, žíznivá a lehce zmatená z toho, co se právě stalo a že jsem to tak nějak zvládla.

Následně se mi dostane instruktáže, jak se jistí, ale zas bych to potřebovala zopakovat a vyzkoušet si nanečisto alespoň desetkrát. Moc jsem nestíhala sledovat, co dělají ostatní kromě toho, kdo se mi právě věnoval, každopádně vždycky něco hrozně rychle vylezli a už si hledali něco dalšího. Já jsem pak postavena před nějakou 4 (další trojky nějak nebyly v dosahu a je jich tam celkově jen pár), kde ale vůbec nepochopím začátek, tak ho vylezu po trase jiné barvy a pak pokračuju v té původní. Některá místa mi tam dělají celkem problémy, tak si nechávám radit pro mě těžko proveditelné rady. Ale taky to nějak zvládnu, i když s použitím dvou barev, no. Tímto bych klidně končila, ale druhá kolegyně mě ještě zavede k nějaké další 4, kde už to lano visí (takže Top Rope, myslím). Předtím tam totiž někdo musel to lano "donést" a průběžně ho procvakávat kontrolama (to je už další level...). Tady na té cestě mi to ale už absolutně nejde – nedaleko země je část, kde se mám prý nějak natočit bokem ke stěně, přenést váhu na pokrčenou nohu a pak na ní z toho podřepu vstát (jakože cože :- D), což několikrát zkusím, ale už nemám vůbec sílu ani v prstech se držet a víc času strávím vsedě. Tak říkám, že už nemůžu, a po asi třetím takovém upozornění kolegyně usoudí, že teda asi fakt a spustí mě dolů. A jsem už fakt hotová a ten den už nelezu nikam, ačkoliv mě ostatní lákají. Sice mají pádný argument, že bych se měla něčím ještě nalákat na případné příští lezení, ale cítím, že by to už fakt moc nešlo. Zbytek času je tedy jen pozoruju, což je taky zajímavý (například cesty s převisem vypadají celkem pekelně). Ukáže se, že jedna kolegyně je asi tak trochu nezničitelná, ale zbytek (včetně mě) už toho má dost, takže to pro tento den balíme. Za celou legraci včetně zapůjčení pomůcek zaplatím 235 Kč, což mi přijde velmi fér. Strávili jsme tam něco přes dvě hodiny. 

Hodnocení? Myslím, že to potřebuju zkusit znovu. Byla jsem z té situace, která pro mě byla z různých pohledů nezvyklá, celkem vyjevená (například veškerá moje sportovní aktivita za poslední léta je v podstatě pouze ve formě rekreační turistiky), snažila jsem se toho co nejvíc pochytit (a přežít) a přitom jsem měla trochu nepříjemný pocit z toho, že kolegy zdržuju. Ale byli úžasní a patří jim ještě jednou velký DĺK za to, že mě tam vzali a věnovali se mi. Vidím to tak, že bych do toho zkusila namočit L. (ďábelský smích), vzali bychom si instruktora, abych se alespoň pořádně naučila navázat se (a jistit) a zjistila, jestli je to něco, čemu se chci věnovat. Rozumně jsem totiž v následujících dnech došla k závěru, že zatímco mám mírně řečeno unaveny všechny možné svaly a bolí mě různé extrémní pohyby typu psaní na klávesnici, tak je na nějaké finální soudy ještě brzo. :- D