Prašivá a dva pivovary

Beskydy & Ostrava 2016, díl II: Poté, co jsme to předchozího dne lehce přehnali v ostravské Garage, mi zvonil budík v 5.55. Spala jsem hodně špatně a nevím, jaká síla při mně stála, ale zvládla jsem se včas vypravit a vykopat na trolejbus. Jeli jsme na náměstí Republiky, kde jsme přestoupili na bus do zastávky Morávka, Úspolka. Seděli jsme v buse úplně vpravo vepředu a při výjezdu z Ostravy směr Frýdek-Místek jsme měli skvělý beskydský výhled pro bohy. V té Morávce bylo asi deset zastávek (naše oblíbená je "Morávka, Bebek") a mohli jsme vystoupit na bližší našemu cíli, ale my jsme si řekli "ne" a jeli podle plánu až k té Úspolce, abychom se prošli kolem vodní nádrže. Bylo mi poněkud nevolno, ale jakmile jsme vystoupili a ocitli se v blízkosti hor, udělalo se mi hned líp.

Čekala nás rozcvička kolem nádrže Morávka – do kopce a zas z kopce a po pěti kilometrech jsme dorazili... stále do Morávky. :- ) Tam jsme navštívili místní Coop (další návrat do devadesátek) a vydali se k chatě Kotař. Tento krpál byl o dost významnější a dal mi hodně zabrat. V jeho první části jsme měli skvělý výhled při svačině.

Zdravím Lysou!

Na chatě Kotař bylo zavřeno z technických důvodů, tak jsme si dali vlastní svačinu. Z odposlechnutého rozhovoru před chatou následně vyplynulo, že "jeli jsme v kuse od soboty (byl čtvrtek) a bylo hodně lidí, tak jsme toho měli dost a dnes zavřeli." Chápu. :- ) U mě se k nevyspání a nevolnosti přidala otravná bolest hlavy, takže moje umírání pokračovalo i při následném stoupání na Prašivou. Moc jsem tedy nedocenila výhledy, ale bylo tam moc hezky.

Ještě od nádrže.

Lysá kam se podíváš.

Po vrcholu následovalo prudké klesání, které mi taky nešlo zrovna rychle, a L. mě povzbuzoval motivačními hláškami typu "takhle na ten oběd dojdeme ve čtyři", a když jsem sebou dole u chaty Prašivá plácla do trávy, tak "jak dlouho tady budeš ležet?" :- D Nejhloupější na tom totiž bylo, že jsme chtěli zajít do dvou nedalekých pivovarů a já neměla na pivo ani pomyšlení. Alespoň už to nebylo daleko. 

Kostel u chaty Prašivá.

Chata, u které se dobře leží.

Klesání.

Patnáct a půl kilometrů za námi a dorazili jsme do prvního z nich – pivovar Kohutka Vyšní Lhoty. Vesnická hospoda s malou zahrádkou, která byla plná, tak jsme si sedli dovnitř. Objednala jsem si jablečný džus. (V pivovaru. Konec.) V lístku mi padly oči na penne se špenátem, což ale vůbec nebyla dobrá volba, jelikož byly samozřejmě se smetanou a ten špenát mi vůbec nechutnal. Snědla jsem pár soust a moc mi to nepomohlo, spíš naopak. Možná můj dojem ovlivnilo to, že v této fázi bolest hlavy kulminovala, ale podnik mě moc neoslovil. Zvládla jsem si teda dát pár loků piva od L. (světlé a polotmavé) a oboje mi v rámci možností chutnalo, ale jinak prostředí, obsluha a jídlo nic moc. Nicméně kdyby mi bylo dobře a dala bych si nějakou hospodskou klasiku typu řízek, tak by byl dojem asi o dost lepší, protože to pivo se tvářilo velmi dobře. 

Vyšní Lhoty.

Pak jsme se svezli kousek busem do druhého pivovaru – Koníček ve Vojkovicích. Tam mají příjemnou vícedílnou zahrádku a přišla tam moje spása – smažák! Dětská porce s hranolkama mě konečně celkem spravila a i bolest hlavy ustoupila, tak jsem si dala dokonce malé pivo. Tady se mi líbilo, pivo fajn, obsluha milá a pěkné prostředí. Tak měla pohádka celkem šťastný konec; došli jsme na vlakovou zastávku Dobratice pod Prašivou, dopravili se do Ostravy a tuhle noc už jsem spala jako zabitá. 

Koníček Vojkovice.