Krkonoše 2015 I – Černá hora, Sněžka a Luční bouda

Středa 19. srpna 2015 – Krkonoše, den první. Do Krkonoš jsme jeli málem už loni, ale tehdy to vyhrály Jeseníky. Každopádně nás tam ale hodně lákala Krkonošská pivní stezka, takže letos už byla odpověď na otázku "co podniknout během pár dnů volna v srpnu" celkem jasná. Nápadem jsme se nechali jen neoficiálně inspirovat a udělali si to po svém i s přespáním na Luční boudě.

Já a Krkonoše: ve věku kolem pěti let jsem byla v Krkonoších několikrát s rodiči (na Sněžce myslím v šesti) a od té doby pořádně ne. Zaujímala jsem k nim postoj: vím, znám, někdy se tam vrátím. Ale ukázalo se, že jsem věděla prd :- ) Z dětství jsem si toho totiž ve skutečnosti moc nepamatovala (kromě toho, že se mi nechtělo chodit každý den 20 km) a už jsem si vážně nevybavovala, jak je zejména okolí Sněžky úchvatné. Pořád jsem ale byla míň u vytržení než L., který byl v Krkonoších poprvé a divil se, že je u nás k nalezení taková krajina a že si připadá jak někde na Novém Zélandě (ehm, jsi Čech, a tak si toho važ a vylez na Sněžku :- )) A uvědomila jsem si něco, co jsem sice už tak nějak věděla, ale ještě jsem to neřekla, takže: miluju hory. A lanovky!

Když jsem ve středu o půl páté ráno v polospánku začala vnímat, že L. vstal a vaří čaj, tak jsem to fakt neviděla na to, že za a) vůbec vstanu a za b) polezu dnes na Sněžku. Milý se mě pokusil vzbudit a přinutit mě vstát, ale málo důrazně, takže jsem nakonec byla vystavena šoku, kolik že už je hodin, a musela jsem bleskurychle uvařit a sníst ovesnou kaši a sbalit se a zúčastnit se ranní rozcvičky v podobě indiánského běhu na vlak. Do Trutnova jsme dojeli se zpožděním více než 20 minut (které tam měly být na přestup), ale přípoj na nás naštěstí počkal, i když kvůli tomu jsme přijeli pozdě i do Svobody nad Úpou. Tam na nás bus taky vyčkal a do Janských Lázní jsme dorazili kupodivu v předpokládaném čase. Vystoupili jsme o zastávku dřív, takže následovala rozcvička č. 2 obcí do kopce směrem k lanovce na Černou horu.

Tuhle lanovku si pamatuju právě z jedné z dovolených, kdy jsme jeli do nějakého penzionu poblíž, podjížděli jsme po silnici její dráhu a hrozně se mi líbila. Ale tehdy jsem si lanovek moc neužila, takže jsem se rozhodla si to vynahradit :- ) Jízdu jsem si užívala, a jelikož mi z toho vyhládlo, tak jsem si nahoře dala párek v rohlíku a obří borůvkovou buchtu. Pak jsme vylezli na rozhlednu a výhled byl o něco lepší než z Lysé hory, i když Sněžku jsme museli napůl vytušit.

Další naše kroky směřovaly k vyhlídce v rašeliništi, kde to bylo příšerně přelidněné (jak na Václaváku, který je tam nedaleko v lese).

Rozhodli jsme se pak spontánně jít po žluté do Velké Úpy místo po červené do Pece pod Sněžkou a bylo to dobré rozhodnutí, protože tam bylo vylidněno, a navíc jsme se takhle mohli svézt další lanovkou. Ve Velké Úpě jsme si ještě předtím dali malého Krakonoše, protože ačkoliv nás čekalo spoustu jiných piv, říkala jsem si, že by bylo divné nemít v Krkonoších ani jednoho Krakonoše (a měla jsem na něj chuť). 

Lanovka na Portášky byla lavičková a kromě nás tam v daný čas jela jen jedna skupina. Míjeli jsme nějaký pasoucí se skot a nahoře nás lákala nabídka "dnes steak" (jo, z toho skotu), ale asi by se nám pak šlo blbě nahoru, takže možná až jindy.

Hmm...

Pravidelná porce klád.

Jídelní zastávku jsme si dali až o kus dál pod Růžovou horou, kde byla Děčínská bouda se zajímavě znějící nabídkou (jehněčí, vlastní minimlékárna), ale měli jsme ještě vlastní zásoby. Ale někdy bych sem možná vážně udělala gastrovýlet :- ) Zanedlouho jsme procházeli kolem zastávky lanovky na Sněžku, ale ta nás zatím nemusela zajímat, i když mě zas dost bavilo ji pozorovat. Za chvíli už jsme měli vrchol před očima.

L.: "Tam vylezeme, jo?"

Já: "No asi jo...ne?"

Pak teda následovala ta nejzábavnější část, a to výstup po těch stupních, což mi vůbec nevyhovovalo (aneb odrovnávání kolen, fáze první), přičemž jsme potkávali jen vysmáté lidi jdoucí dolů (mám radši, když někoho předcházíme, pak si připadám jako o trochu menší lemra). A nakonec hurray, měli jsme před sebou horní stanici lanovky a na vrchol alias Václavák č. II to bylo už jen pár kroků. Dali jsme si čaj v Poštovně a pak přemýšleli, co dál. L. totiž během výstupu vyslovil myšlenku, jestli by se mi nelíbilo projet se shora dolů a zas nahoru. Ehm, ano, líbilo! Sice se pak ukázalo, že to myslel ze srandy, ale takové nápady se přede mnou nemůžou jen tak neuváženě říkat nahlas :- D Takže já byla pro, ale L. měl najednou plno řečí, že je to drahé, už je hodně hodin a bude mít pozdě večeři... Taky nás napůl bavila a napůl děsila myšlenka, že bychom sjeli dolů a nahoru už to nejelo, časová rezerva tam sice byla, ale člověk nikdy neví :- )) Nakonec jsme se dohodli na kompromisu a svezli se jen na Růžovou horu a zpět. Bylo to super, nejlepší byl dramatický rozjezd a zopakovali jsme si výhledy, tentokrát zcela bez námahy. A když jsme se pak vylodili zpět na Sněžce, tak mezitím davy zmizely a mohli jsme si některé věci vyfotit znovu a lépe. 

Třeba UFO bez lidí.

Sestup takhle k večeru (bylo už po šesté) byl úžasný, bylo krásně jasno a potkali jsme jen pár lidí (kteří ještě lezli nahoru). Už jsem pocítila náznak toho, jak (zatraceně hodně) mě budou zítra bolet kolena. V dálce už jsme viděli Luční boudu, ale postupovali jsme pomalu, protože jsme se každou chvíli museli zastavit a kochat se.

Na rozcestí Obří sedlo nás to místo přímo po modré a NS s příhodným názvem Dědictví doby ledové chtělo hnát radši cestou českopolského přátelství a kudysi, protože se stezka opravuje, ale bylo jasné, že už tam nikdo pracovat nebude, a nořit se takhle nad večerem do Polska se mi fakt nechtělo, takže jsme šli podle plánu a bylo to krásné. A byli jsme tam úplně sami, jen hory a my.

Uá, tam hrozně překážím, taková hezká fotka to mohla být :- D Ale L. mě rád fotí, tak mu to občas dopřeju :- P

Na Luční boudu už to nebylo daleko a dorazili jsme tam asi ve čtvrt na osm. Pán na recepci nás upozornil, ať s teplým jídlem počítáme MAXIMÁLNĚ do osmi, a jelikož jsme se kvůli mně a projížďce zdrželi a L. už byl hladový a lehce nevrlý (zvláštní, většinou to bývám já), musela jsem se osprchovat a základně zkulturnit hodně svižně {ačkoliv za ty prachy (ať žije přirážka za jednu noc) jsem si to spíš mohla víc užít.} :- P

A už nás čekal místní Paroháč s lehce obscénním obrázkem na sklenici a zrovna měli jen světlou jedenáctku a tmavou třináctku (já bych z jejich nabídka bývala ráda polotmavý a L. IPU.) Dala jsem si nejprve třináctku a po čase to bylo tmavé pivo, které mi fakt chutnalo, bylo moc příjemně čokoládově-kávové, dost by se hodilo k dezertu. Jedenáctka, která následovala, byla taky fajn, možná s trochu výraznou plností (nebo já už byla plná). K večeři mě z denní nabídky zaujalo pečené kuře s rýží (takové moje dá se říct comfort food z dětství, obzvlášť oblíbené při nachlazení :- ) a byla jsem s ním spokojená. L. si dal hovězí vývar a salát a ani jedno mě neoslovilo (vývar nevýrazný, a to moc nesolím a nekořením a u salátu se mi poprvé stalo, že mi nechutnala mozzarella, nevím, jak to dokázali). Pak měl ještě překvapivě hlad a doobíral po mně kuře :- ) Dali jsme si ta dvě piva a byli zralí na postel, která se velmi příhodně nacházela jen dvě patra nad námi (miluju takové situace :- )

Ukázka myšlenek, které mám po výstupu na Sněžku a dvou pivech: L teď čte Harryho, protože jsem ho k tomu donutila protože ví, že ho mám moc ráda a zajímalo ho to, a svěřoval se mi, jak ho rozčiluje nazývání Voldemorta těmi opisnými výrazy. A mně došlo, že Voldemort ve skutečnosti chtěl být hrozně cool a vymyslel si vlastní přezdívku, ale bohužel ho nikdo neměl rád a nechtěl mu tak říkat :- D Ehm, dobrou.