Středa 15. července 2015 – Vrcholem druhého dne pobytu byla Lysá hora. Z ní jsme sestoupili do Beskydského pivovárku v Ostravici a program jsme zakončili večeří ve vege restauraci Ojero pár metrů od Stodolní.
Ale den musí začít samozřejmě snídaní. Hotelové snídaně mám moc ráda, jelikož si můžu vybrat, co chci. (Na rozdíl od některých penzionů, kde nám rovnou naservírovali něco, co bych si normálně nedala, a nic jiného nebylo.) Tady ale bohužel nebylo moc z čeho vybírat. Švédskému stolu vévodily rozmražené bagetky (které mi třetí den už fakt lezly ušima), pak obligátní šunka a sýr, mazací sýry, paštiky a marmeláda, ve šťastnější dny se v rohu krčila trochu zeleniny. Jeden den myslím L. ulovil jablko a já první ráno perník (buchtu). Jinak müsli, nejdříve jen s mlíkem a pak se objevily i jogurty, tak jsem si v sobotu ráno po delší době dala jogurt s přeslazeným müsli. Chápu, že tohle je to, co lidi chtějí, ale stejně už jsme byli na místech, kde to bylo vymyšlené lépe. Minimálně mohli mít více zeleniny a ovoce a kvalitnější pečivo. A něco sladkého z trouby je vždycky plus :- )
No ale najedli jsme se a vyjeli jsme ze zastávky Ostrava-střed do Frýdlantu nad Ostravicí a odtud dále do Ostravice. A čekalo nás zhruba 7,5 km a 900 m převýšení na Lysou horu. Kousek od Ostravice jsme míjeli lanové centrum Opičárna i s malými opičkami (teda dětmi). Nikdy jsem v lanovém centru nebyla a nevím, nakolik je to spíš pro děti, ale podívala bych se asi někdy do nějakého, kdyby mi třeba někdo něco doporučil. Na výstup jsme měli nejprve úplně ideální počasí – nebylo vedro, ale zima v těch dnech samozřejmě taky ne, pak začalo příjemně poprchávat... až se z toho stal dost prudký slejvák. To už jsme došli další skupinky lidí, které se teď trochu marně schovávaly pod listnatými stromy. Taky jsme chvíli posečkali, ale zmoklá jsem byla i tak, tak jsem si říkala, že je to jedno, takže jsme skoro všechny lidi, které jsme potkali od začátku výstupu, nechali za sebou.
Už jsem tu psala, že mám ráda zátiší s kládami?
Jít takovou dobu do kopce je pro mě sice trochu psychicky náročné, ale zas mě to vyčerpává o dost méně než prudké kratší škrábání se na vrchol. Po ufuněném začátku se mi pak šlo už pěkně a dost lidí jsme pak ještě předešli. Pršet pak přestalo, ale čím jsme byli blíž mlžnému vrcholku, tak bylo čím dál víc jasné, že nahoře jasno nebude. Na což máme mimořádné štěstí (stejné to bylo třeba na Boubíně a v Jeseníkách).
Asfalt vystřídala lesní cesta a v posledním úseku šutrovitý terén, ve kterém to zvlášť cestou dolů bylo dost o ústa. Před vrcholem byly pomníčky lysohorských obětí. Bylo jich docela dost. No a už jsme byli nahoře, aniž bych vypustila duši. A samozřejmě mlha jak v pr*. Což byla škoda, protože mám vážně ráda výhledy. A celkem byla i zima, tak jsme zalezli do občerstvovací boudy a dali si za odměnu já nudle s mákem (které jsem taky neměla sto let a dodaly mi nečekanou energii) a L. česnačku. Čaj nebyl, protože jim netekla voda. Byl možná v té druhé boudě, kam jsme se pak šli podívat, ale byla narvaná, tak jsme radši vyrazili dál.
A to část cesty zpět a pak po modré do Ostravice ze strany, kde je pivovar. Na tom rozcestí s modrou nás docházela nějaká velká skupina lidí, byla tam už bezpečná asfaltová cesta a najednou, aniž by mě napadlo, že to chci udělat, jsem běžela závratnou rychlostí dolů (k čemuž nebyl potřeba skoro žádný pohyb). Což bylo jednak euforické a druhak jsme utekli té skupince. A vzpomněla jsem si na moudro jedné místní blogerky, že z kopce se běhá (zdravím Eithné :- )
Poté, co jsme vylezli z lesa, to bylo už jen kousek po silnici do beskydského ráje, teda pivovárku schovaného na kraji Ostravici v nějakém dvoře. Sedli jsme si venku a dali nejprve osvěžující Summer Day ale, což byl zas jeden z ne příliš častých okamžiků, kdy jsem byla nadšená z tohoto typu piva. Potom jsem měla polotmavou třináctku a na závěr světlou dvanáctku. Zahrádka byla super, piva taky a co se týče jídla, tak sice v Beskydském pivovárku nevaří, ale zato vyrábějí vlastní sýr. Což jsme samozřejmě museli ochutnat – L. si dal nakládaný a já čerstvý sýr ve tvaru piva. I obsluha byla moc milá, no zkrátka úžasné místo, kam se chci ještě někdy vrátit. A kdyby tam začali i vařit, byla bych už úplně na vrcholu blaha :- D
Takhle jsme museli na večeři ještě jinam, a to zpět do Ostravy vlakem na Stodolní, odkud je to pár kroků do veganské restaurace Ojero. Tam bylo hipsterské osazenstvo, které mi asi nikdy nebylo sympatičtější, a připadala jsem si tu jak doma v Krymský třeba :- D Měla jsem bezovou limonádu a burger s falafelem (nojo, už zas falafel, ale většina věcí tam byla se sójou) a salátem. L. měl tortilu s tofu a salátem.
Tenhle výlet do přírody mi vážně přišel vhod, jelikož předchozí den mě Ostrava moc nenadchla – viděla jsem jen určité části města, v centru jsme zatím nebyli, potkali jsme velké množství individuí... okolí hotelu a třeba Poruba mi přišly jako jeden velký Taškent (a myslím tím to ošklivé mininákupní centrum v Praze). Ostravaci a fanoušci Ostravy nebojte, v mém právě se rodícím vztahu k Ostravě mělo brzy dojít k dramatickým zvratům :- D