Čtvrtek 20. srpna 2015 – Takže dobré ráno! Probudit se v pokoji s výhledem na Sněžku má vskutku něco do sebe. Druhý krkonošský den nás čekalo něco ještě o něco náročnějšího než ten první, a to sestup skoro tisíc metrů (chudák moje stará kolena) a tři pivovary. Uf.
L. si šel dát o půl osmé sprchu a tekla prý jen studená. V osm už i teplá, smůla :- ) Krátce po osmé se na snídani sešla snad celá bouda a mohla si užít dost dobré rohlíky, o něco míň úžasný chleba, uzeniny, sýry, zeleninu (sláva), párky (z takových hloupých nápadů už jsem vyrostla), marmeládu a pseudomüsli s jogurtem. Tak o něco lepší nabídka než v Ostravě, ale uchvacující to taky nebylo. Neměla jsem ani moc velký hlad, navíc oběd měl být brzy, takže jsem si dala jen chleba s máslem, šunkou, sýrem a zeleninou a pak rohlík s marmeládou. Kolem a kolem Luční boudu určitě doporučuju, už jen kvůli tomu vlastnímu fajn pivu; boudy dále po cestě s europivem nebo i s přijatelnou Černou horou rozhodně nevypadaly tak lákavě jako nejvýše položený pivovar ve střední Evropě (přemýšleli jsme, kde je asi ten úplně nejvýš, a vypadá to, že v Itálii).
See you later, boudo.
Krátce po snídani jsme vyrazili směrem dolů, i když od boudy to bylo ještě asi 900 metrů zákeřně do kopce ke kapličce (památníku obětem hor). Cesta vedla "tundrou" mezi druhým a třetím nejvyšším vrcholem v ČR – Luční a Studniční horou. Za Výrovkou se objevily celkem davy, ale bylo úplně nádherně, tak jsem si ten zatím ne zas tak náročný sestup dost užívala.
Prvním cílem dne byly Friesovy boudy, druhý pivovar pivní stezky. U Chalupy Na Rozcestí jsme si mohli vybrat, jestli jít po zelené přes Klínovku, nebo dál po "dálnici". L. byl pro zelenou, ale mně se líbily dřevěné směrové tabulky lákající do pivovaru, tak jsme z hlavní cesty odbočili až o kus dál. Jelikož jsme tam ale dorazili dost brzy, rozhodli jsme se vyšlápnout si ten kousek ke Klínovce odtud z druhé strany, aby nám trochu vyhládlo a oběd byl o něco zaslouženější :- ) Restaurace se ve zdejší boudě nachází v prvním patře a je z ní dobrý výhled. Bohužel na nás ale čekalo zklamání v podobě aktuální nabídky piva, jelikož měli jen tmavou třináctku (a oproti luční byla moc kávová, zcela nesladká a pro mě nepříliš dobrá). Tu jsem si ani nedala, jen ochutnala, a jinak měli Hendrycha a Plzeň. Tak jsem si dala tu jedenáctku Hendrycha, což se nakonec i docela hodilo, protože v samotném Hendrychu jsme pak ochutnali jiné věci. Hořká jedenáctka mi tu chutnala o dost víc než v Praze.
K obědu jsem měla tagliatelle s grilovanou zeleninou a rukolou. Zdejší styl kuchyně mě teda moc nezaujal, ten dresing nebo co to bylo se k tomu moc nehodil a celý ten pokrm byl dost průměrný. Hlavně bych ale zkritizovala ty kousky slaniny (koncepcí to mohlo být dobré vegetariánské jídlo, tak proč), o kterých v lístku nebyla řeč, a já je teda přežila, ale vegetariány by asi mohly celkem naštvat. Pak jsme měli ještě míchaný salát, který jsem moc nejedla, protože mě taky vůbec nezaujal.
Takže po jednom pivu jsme se zvedli a vyšli po modré na tu náročnější pasáž sešupu přes Hříběcí boudy a Strážné a dále po neznačené lesní stezce přímo k pivovaru Hendrych ve Vrchlabí.
Hendrych má pěkný exteriér i interiér.
Tenhle pivovar má v nabídce jídla jen takové věci k pivu (tlačenka, žebra, koleno...), ale líbila se nám jeho sebevědomá a osobitá tvář (nápis "Už jste ochutnali všechny naše skvosty?" versus ustrašená hláška jiných pivovarů ve smyslu "no a jinak máme taky Plzeň..."). Dali jsme si nejprve osmičku, která mi ale nepřišla moc lehká a vůbec do mě nepadala; litovala jsem, že jsem si nedala jen malou. Času totiž nebylo zas tak příliš a pak jsem ještě zkusila malou polotmavou třináctku, která mi přišla celkem netradiční (a já radši to obvyklejší "tmavší" polotmavé – ehm, asi bych si měla psát nějaké poznámky přímo při konzumaci, ale nevím, jestli by to popisu nějak výrazněji pomohlo). Takže nejvíc mi nakonec chutnala ta jedenáctka, kterou jsem měla už nahoře. L. si dal nepřekvapivě šestnáctku ale a byl s Hendrychem dost spokojen.
Následoval přesun do Pivovarské bašty, což je pivovar restauračního typu založený v roce 1995 s tradiční výzdobou v podobě varny přímo v hospodě. Nabídka piv tu byla dost zajímavá; dala jsem si nejprve malou pšeničnou ibiškovou šestnáctku (dobré, sladké, akorát vzhledem k vlastnostem pochopitelně ne tolik osvěžující jako jiná pšeničná piva).
Teď nějak nevím, co jsem to tam potom vlastně pila, tuším že světlou dvanáctku, která byla fajn, a pak taky polotmavou jedenáctku, která ve mně ale už-nevím-proč nezanechala silný dojem. Takový největší a rozptylující zážitek tam asi byla invaze německých důchodců s českou tlumočnicí, ze kterých jsme byli my pobavení a obsluha trochu vyřízená. Ale nepobyli zas tak dlouho. Jídloo... už jsem nějak naplno zavedla to, že na pobytech si dopřávám všechny prasárny, které chci – zde to byl vepřový řízek s hranolky i s trochou zeleniny a konečně zas někde v nezabijácké porci.
Mají pěkné talíře.
L. měl takovýto guláš s bramboráčky.
Hospoda je to příjemná, byla tam celkem sympatická servírka s vizáží Amy W. a hrálo Óčko (pro důchodce se pak teda vypnulo), což jsem zas po čase ocenila, jelikož jsem mohla trochu pochytit, jaké jsou vlastně hity letošního léta :- D Zrovna se to pěkně strefilo, že nehrály žádné šílenosti. Poblíž je zastávka busu, který přišel velmi vhod, protože na nádraží to je daleko jak sviň. V autobuse jsme mohli vyslechnout typické maloměstské drby typu "kdo umřel a kdo ví, jestli mu někdo nepomohl". To dobře známe, akorát v oblastech, odkud je to hodně daleko do většího města, mi to přijde vždycky ještě trochu depresivnější. Vlak nás svezl jen do Kunčic nad Labem, odkud jsme dojeli do Chlumce nad Cidlinou a pak už rychlíkem do Prahy.
V pátek jsem kromě toho, že jsem musela něco vyřídit na hlaváku, strávila celý den v posteli, protože jsem moc nemohla chodit :- D A protože je to fajn a nadcházející víkend měl být zas (hyper)aktivní :- )