Hrubá, Malá a jiné skály

Ostravsko-beskydská sága nebere konce (ještě zbývá slovně zdokumentovat dva dny), tak to proložím narozeninovým výletem. Sice byl všední den, ale na narozeniny mám odmala volno – dřív od školy a teď v práci na tom nehodlám nic měnit. :- ) Cílem byly nějaké skály a nějaký pivovar. 

Nejdřív jsem si pomýšlela na Prachovské skály (za den by se hezky stihly a navíc "jsou na seznamu" (v posledních týdnech taková magická formulka). Ale jelikož se moc dobře neslučovaly s pivovarem, vyhrály nakonec skály jiné, a to Hruboskalské skalní město. Dostali jsme se k nim nejdřív normálním vlakem do Turnova a pak totálně narvaným regiošukem, kde zabrala většinu místa horda dětí. Stáli jsme v pohodě na jedné noze (možná i vlastní) nacpaní na dveřích s kafem a koblihou (svačinka pro L.) a další cestující byli dokonce odmítnuti. Vystoupili jsme naštěstí záhy v Sedmihorkách a svižně vyrazili mírně do kopce k Hrubé Skále, kam jsme nakonec prolezli Myší dírou. Bezprostředně nad ní se nachází občerstvení s gambáčem, ale my si našli jedno v jiném rohu s Rohozcem. A dala jsem si tam smažák. Bylo sice teprve po půl jedenácté a neočekávali jsme, že by v pivovaru měli kopu lehkých jídel (L. prohlásil, že jsem si vystřílela munici), ale co, měla jsem narozeniny :- ) 

Sedmihorky – lázně.

První z mnoha fotek skal.

To je ono.

Na Hrubé Skále jsem byla naposledy před sedmnácti lety. Vím to tak přesně, jelikož jsme tam pozorovali zatmění Slunce. Kromě tohoto a pak taky kromě té obrostlé věže na úvodní fotce jsem si toho z okolí moc nepamatovala. Vlezli jsme jen na nádvoří (za vstupné) a zakrátko pokračovali dál směr Arboretum Bukovina.

Trosky.

Tam taky budu asi muset znovu. Pamatuju si (možná z té samé rodinné dovolené), že je tam krpál.

V arboretu se projevily naše botanické schopnosti. V jednu chvíli L. s jistotou už nevím proč zahlásí: "támhleto určitě není jedle". Já radši mlčím. A byl vedle, jelikož to byla jedle. :- ) Jdem radši vyhlížet na Kapelu. (Varování: přichází smršť skalních kapelních i nekapelních fotek.)

Kapelník s kapelou. 

Viděli jsme, jak na jednu tu "jehlu" (se tak asi nejmenovala, ale vypadala tak) někdo leze, popošli jsme kousek dál k vyhlídce U Lvíčka a už byli nahoře. Výšky mám ráda, ale pohled na to, jak mají nahoře málo prostoru a jak to celé s nohama houpajícíma se přes okraj vypadá tak trochu "nestabilně", byl přece jen trochu znepokojující. Pocit to musí být pro bohy, ale na vyhlídce taky není špatně. Rozcestníky tam mají na každém rohu, jelikož je to městečko celkem malé a dá se zanedlouho celé projít. Otočili jsme se k hradu Valdštejn a vraceli se spodním patrem k vlaku. Zas jiné pohledy, méně lidí a hromady skalních schodů – musím říct, že se mi tam líbilo ještě víc než nahoře. Teda ty schody po chvíli už tolik ne, ale tak alespoň jsme si i během této procházky dali trochu do těla. :- ) 

U Valdštejna.

Trochu jak z Pána prstenů?

Došli jsme zpět k vlaku do Sedmihorek a z Turnova se pak svezli busem do Malé Skály. Ve vlaku nastal vtipný okamžik, když jsme tam potkali tu samou bandu dětí jako ráno, ale teď bylo jedno jako druhé totálně unavené a nepřítomně zíraly do prázdna, vedoucí mohli slavit :- D V Malé Skále jsme byli na jedné rodinné dovolené kdysi ubytovaní (možná furt na té samé, ale kdo ví) a pamatovala jsem si, že jsme šli k Pantheonu a že se mi to líbilo. Autobus zastavil nedaleko a cestou jsme míjeli pivovar. Krpál vedoucí ke zřícenině byl sice krátký, leč dle očekávání velmi strmý, jelikož by se tam dobře uplatnil i výtah. :- ) Teď čtu na jeho webu, že cesta vede "po příjemném lesním schodišti". Aha! Tak alespoň už vím, že příjemná lesní schodiště umí být i pěkně vyčerpávající. :- ) Hlavně s tím mentálním nastavením "teď si tu v rychlosti vyběhnem nahoru a za chvíli už na to pivo a jídlo". Ale stojí to rozhodně za to. 

Divnej úhel, takhle to vypadá jako kaple v lehce nakloněném sadu.

Tady už je trošku realističtější úhel.

Prý jsem tehdy jako malá přímo v tom skalním hradě nebyla, tak jsem to alespoň teď dohnala. Dostali jsme průvodní list s povídáním k jednotlivým stanovištím, ke kterým se různě lezlo po dalších příjemných schodištích, občas skoro po čtyřech. Ten nejtěžší úsek úzkou skulinkou nahoru (průvodní list nám přiznával "téměř horolezecký výkon") byl dokonce trošku adrenalinový, zvlášť když nahoře na poměrně stísněné vyhlídce dostala nějaká matka a jedno z jejích přítomných dětí tak trochu hysterák, že neslezou dolů. (Poté, co u paty schodů přemítali, že nahoru asi nepůjdou, a nějaká jiná matka jim řekla, že to není nijak hrozný. :- ) No je to moc pěkná prolézačka.

Ups, vběhlo mi dítě do záběru :- )

Pivovaar. Má pěkný interiér a dokonce i terasu, ale sedli jsme si nakonec dovnitř. I zeď mají pěknou. Pivo měli světlé a polotmavé a chutnalo mi, i když mělo celkem výraznou chmelovou chuť. 

Zeď.

K jídlu jsem po dopoledním smažáku zvolila grilovanou zeleninu s brambory (dobré) a L. si dal tu dobrůtku pod tím. Nejdřív to vypadalo, že je toho mého jídla málo, ale bylo to akorát, tak jsem ještě objednala dezert. :- )) Ten zbyl z větší části na mě a po této hostině a dvou pivech jsme se na nádraží sotva odvalili. :- ) Moc fajn den!