Můj druhý a třetí Street Food Jam

Street Food Jam... Tak trochu se z toho pro mě stal symbol letošního léta, resp. té části strávené v Praze. Koná se letos celkem šestkrát a já se dnes zúčastnila už potřetí. Koncept akce se příliš nemění, ale vedle známých tváří na člověka vždy čekají i nějaká překvapení, takže se určitě vyplatí zamířit před Cross znovu a znovu :- )

O svém prvním Jamu z 2. 8. jsem psala zde: Tanker, Únětice a můj první Street Food Jam. 

Druhá návštěva se odehrála 30. srpna 2015 (den po návštěvě Brna, takže ano, opět prožraný víkend) a ve vzduchu byla oslava konce prázdnin, ačkoliv to drtivou většinu účastníků trápit nemuselo. Konci léta ostatně zatím nic nenasvědčovalo, protože bylo vedro a každému strávníkovi byly přiděleny tak tři osobní vosy. 

Degustaci jsme zahájili už skoro tradičně knedlíčkem dim sum od TamarindTree a tentokrát jsem si dala vegetariánský. Minule se někdo nechal slyšet, že je tenhle lepší než ten kachní, no tak já mám opačný názor. S hůlkama už jsem netrapnila tolik jako minule a zvládla jsem to sníst jako jednu porci. Následoval historický okamžik – měla jsem poprvé v životě sushi. Jo, jako fakt. Nicméně syrová ryba mě nelákala, takže jsem si dala vegetariánský set s avokádem a okurkou ze stánku Sushi Sushi (avokádo bylo větší hit, proto je na fotce už skoro sežrané). Wasabi a zázvor jsem odmítla a bylo to dost dobré a osvěžující!

A pokračovala jsem v experimentech, a to u Deli Viet Restaurant.

Vybrala jsem si masový špíz a minisalátek s papájou. Špíz představoval jediné masové zastoupení toho dne a byl ok, ale nic zvláštního. Z tohoto stánku se mi stejně nejvíc líbí ledový čaj Trà Dá (chutově mě ale taky neoslnil, pardon). 

Foto je z 2. 8., ale prostě... Tra dá!

Takže dál. Očividně se mi zalíbil pohyb za hranicemi mé komfortní zóny a jako hlavní pokrm jsem si zvolila vegetariánskou sýrovou quesadillu z mexického stánku Las Adelitas. To se může jevit jako nelogický krok vzhledem k tomu, že se obvykle vyhýbám pálivým jídlům, ale tak... je to hodně známé jméno a FB mi to jednu dobu furt cpal, takže jsem to chtěla vyzkoušet. Probíhalo to následovně: první kousnutí = tyjo, vždyť to zas tak nepálí, tak to je v pohodě... Druhé kousnutí: aha, tak pálí, sakra... Nicméně když odhlédnu od toho, že mi hořela pusa, tak musím uznat, že to bylo dost dobré, a zvládla jsem sníst celé dvě třetiny. 

A jelikož se festivalové hodování sluší zakončit dezertem, dali jsme si ještě skvělou jáhlovou kaši s brusinkami od Japu.

A jako bonus přítelův rozjedený Hot God aneb ne vždy se postup "nejdřív fotit, pak až jíst"  zvládne dodržet.

*

A teď už k tomu, jak to probíhalo dnes, tj. 13. 8. 2015. O víkendu jsem byla na návštěvě v rodném maloměstě, takže jsem dorazila kolem třetí na hlavák a většinu věcí (knihy, výslužku, druhé zavazadlo...) jsem si odložila do úschovny a zjistila, že už nestojí 60 CZK jako tehdy... no nedávno před pár lety, ale už 80. Ale co bych pro jídlo neudělala, že. 

Na úvod jsem porušila minitradici a dala si něco jiného než knedlíček, a to celozrnnou placičku bliny s hráškovým pyré a mátou (jen jednu, ale doteď si nejsem jistá, jak má znít jednotné číslo). Neobvyklé a dost chutné, takže tohle se stánku FRANIT povedlo. Zároveň jsem také zaregistrovala, že zvou na crème brûlée... Noted.

Kromě známých stánků jsem zahlédla i gruzínské speciality, mořské plody (burger s chobotnicí mě celkem lákal), dredatého týpka s grilem (Prague Jerk Station) a v poslední době nějak populární hmyz. Ale proč jsem v tento den hlavně přišla: na programu byl i Albrecht Street Food Circus, jejichž pizza mi na Street Food Festivalu na NNŽ unikla, protože jsem si omylem objednala úplně odjinud, takže jsem měla druhou šanci. Margherita Extra byla jasná volba, i když se podle popisu od té normální (o 40 CZK levnější) odlišovala jen tím, že obsahovala mozzarellu di Bufala a extra panenský olivový olej. Zároveň jsem to brala tak, že jde spíš o věc důvěry, protože jsem předpokládala, že prd poznám, jakou mozzarellu tam mám :- D A taky že jo. Pizza byla vskutku nadprůměrná, ale u jednoho kousku nepotěšily spálené okraje a chutově dominovala ne úplně stoprocentně příjemná nakyslost rajčat. Takže u mě stále vede dílo z Mobilní pece, ale u té netuším, kdy se s ní opět zvládnu potkat.

Jelikož jsem na to byla tentokrát sama, touha po dezertu byla spíš psychická než fyzická. Ale v hlavě mi stále zněla ta dvě magická slova crème brûlée, se kterými jsem se dostala do kontaktu nejintenzivněji v Gilmorkách ("Apparently the crème brûlée is to die for.")

Takže jsem se vrátila ke stánku FRANIT, kde bylo sympatické osazenstvo, a dostala jsem svoje první už-nebudu-jmenovat-jelikož-to-boří-formátování ever. Pán začal čarovat s tím miniplamenometem, tak se ho ptám, jestli ho u toho můžu fotit, a on že jasně, ale než jsem se nachystala, tak říká, že už je to hotový, a slečna vedle nej prý, ať to teda alespoň předstírá :- D

Bylo to moc dobré :- ) Pak jsem na chvíli zpanikařila, protože jsem si uvědomila, že jsem to vlastně asi neplatila, ale pak mi došlo, že to ani neměli napsané v menu a že to tedy nejspíš byla pozornost podniku pro ty, kteří si tam něco dali (doufám; když piju pivo na sluníčku, bývám pak lehce zmatená). Takže ještě jednou děkuji :- )

A ještě jednou v zátiší s crossovým kelímkem (dnes jsem měla Lobkowitz). 

Koho to zaujalo a tečou mu sliny, má ještě jednu šanci 27. 9 a novinky může sledovat na FB stránce Street Food Jamu. Já se asi jako obvykle rozhodnu až ten den, jestli pro mě bude platit "třikrát a dost", nebo se stavím i počtvrté :- )