Street Food Jam... Tak trochu se z toho pro mě stal symbol letošního léta, resp. té části strávené v Praze. Koná se letos celkem šestkrát a já se dnes zúčastnila už potřetí. Koncept akce se příliš nemění, ale vedle známých tváří na člověka vždy čekají i nějaká překvapení, takže se určitě vyplatí zamířit před Cross znovu a znovu :- )
O svém prvním Jamu z 2. 8. jsem psala zde: Tanker, Únětice a můj první Street Food Jam.
Druhá návštěva se odehrála 30. srpna 2015 (den po návštěvě Brna, takže ano, opět prožraný víkend) a ve vzduchu byla oslava konce prázdnin, ačkoliv to drtivou většinu účastníků trápit nemuselo. Konci léta ostatně zatím nic nenasvědčovalo, protože bylo vedro a každému strávníkovi byly přiděleny tak tři osobní vosy.
Degustaci jsme zahájili už skoro tradičně knedlíčkem dim sum od TamarindTree a tentokrát jsem si dala vegetariánský. Minule se někdo nechal slyšet, že je tenhle lepší než ten kachní, no tak já mám opačný názor. S hůlkama už jsem netrapnila tolik jako minule a zvládla jsem to sníst jako jednu porci. Následoval historický okamžik – měla jsem poprvé v životě sushi. Jo, jako fakt. Nicméně syrová ryba mě nelákala, takže jsem si dala vegetariánský set s avokádem a okurkou ze stánku Sushi Sushi (avokádo bylo větší hit, proto je na fotce už skoro sežrané). Wasabi a zázvor jsem odmítla a bylo to dost dobré a osvěžující!
A pokračovala jsem v experimentech, a to u Deli Viet Restaurant. Vybrala jsem si masový špíz a minisalátek s papájou. Špíz představoval jediné masové zastoupení toho dne a byl ok, ale nic zvláštního. Z tohoto stánku se mi stejně nejvíc líbí ledový čaj Trà Dá (chutově mě ale taky neoslnil, pardon).
Foto je z 2. 8., ale prostě... Tra dá!
Takže dál. Očividně se mi zalíbil pohyb za hranicemi mé komfortní zóny a jako hlavní pokrm jsem si zvolila vegetariánskou sýrovou quesadillu z mexického stánku Las Adelitas. To se může jevit jako nelogický krok vzhledem k tomu, že se obvykle vyhýbám pálivým jídlům, ale tak... je to hodně známé jméno a FB mi to jednu dobu furt cpal, takže jsem to chtěla vyzkoušet. Probíhalo to následovně: první kousnutí = tyjo, vždyť to zas tak nepálí, tak to je v pohodě... Druhé kousnutí: aha, tak pálí, sakra... Nicméně když odhlédnu od toho, že mi hořela pusa, tak musím uznat, že to bylo dost dobré, a zvládla jsem sníst celé dvě třetiny.
A jelikož se festivalové hodování sluší zakončit dezertem, dali jsme si ještě skvělou jáhlovou kaši s brusinkami od Japu.
A jako bonus přítelův rozjedený Hot God aneb ne vždy se postup "nejdřív fotit, pak až jíst" zvládne dodržet.
*
A teď už k tomu, jak to probíhalo dnes, tj. 13. 8. 2015. O víkendu jsem byla na návštěvě v rodném maloměstě, takže jsem dorazila kolem třetí na hlavák a většinu věcí (knihy, výslužku, druhé zavazadlo...) jsem si odložila do úschovny a zjistila, že už nestojí 60 CZK jako tehdy... no nedávno před pár lety, ale už 80. Ale co bych pro jídlo neudělala, že.
Na úvod jsem porušila minitradici a dala si něco jiného než knedlíček, a to celozrnnou placičku bliny s hráškovým pyré a mátou (jen jednu, ale doteď si nejsem jistá, jak má znít jednotné číslo). Neobvyklé a dost chutné, takže tohle se stánku FRANIT povedlo. Zároveň jsem také zaregistrovala, že zvou na crème brûlée... Noted.
Kromě známých stánků jsem zahlédla i gruzínské speciality, mořské plody (burger s chobotnicí mě celkem lákal), dredatého týpka s grilem (Prague Jerk Station) a v poslední době nějak populární hmyz. Ale proč jsem v tento den hlavně přišla: na programu byl i Albrecht Street Food Circus, jejichž pizza mi na Street Food Festivalu na NNŽ unikla, protože jsem si omylem objednala /..., takže jsem měla druhou šanci. Margherita Extra byla jasná volba, i když se podle popisu od té normální (o 40 CZK levnější) odlišovala jen tím, že obsahovala mozzarellu di Bufala a extra panenský olivový olej. Zároveň jsem to brala tak, že jde spíš o věc důvěry, protože jsem předpokládala, že prd poznám, jakou mozzarellu tam mám :- D A taky že jo. Pizza byla vskutku nadprůměrná, ale u jednoho kousku nepotěšily spálené okraje a chutově dominovala ne úplně stoprocentně příjemná nakyslost rajčat. Takže u mě stále vede dílo z Mobilní pece, ale u té netuším, kdy se s ní opět zvládnu potkat.
Jelikož jsem na to byla tentokrát sama, touha po dezertu byla spíš psychická než fyzická. Ale v hlavě mi stále zněla ta dvě magická slova crème brûlée, se kterými jsem se dostala do kontaktu nejintenzivněji v Gilmorkách ("Apparently the crème brûlée is to die for.")
Takže jsem se vrátila ke stánku FRANIT, kde bylo sympatické osazenstvo, a dostala jsem svoje první už-nebudu-jmenovat-jelikož-to-boří-formátování ever. Pán začal čarovat s tím miniplamenometem, tak se ho ptám, jestli ho u toho můžu fotit, a on že jasně, ale než jsem se nachystala, tak říká, že už je to hotový, a slečna vedle nej prý, ať to teda alespoň předstírá :- D
Bylo to moc dobré :- ) Pak jsem na chvíli zpanikařila, protože jsem si uvědomila, že jsem to vlastně asi neplatila, ale pak mi došlo, že to ani neměli napsané v menu a že to tedy nejspíš byla pozornost podniku pro ty, kteří si tam něco dali (doufám; když piju pivo na sluníčku, bývám pak lehce zmatená). Takže ještě jednou děkuji :- )
A ještě jednou v zátiší s crossovým kelímkem (dnes jsem měla Lobkowitz).
Koho to zaujalo a tečou mu sliny, má ještě jednu šanci 27. 9 a novinky může sledovat na FB stránce Street Food Jamu. Já se asi jako obvykle rozhodnu až ten den, jestli pro mě bude platit "třikrát a dost", nebo se stavím i počtvrté :- )