Dlouho jsme nespali v žádném pivovaru, ačkoliv je to fakt dobrá činnost. Vyhlédli jsme si tedy zas po čase vhodného adepta – minipivovar Zichovec, který je tak trochu in the middle of nowhere (tam se člověk veřejnou dopravou ještě nějak dostane, ale zpátky už spíš ne). Poblíž se nachází Panenský Týnec, položka na mém to-visit seznamu, a jede se tam přes Slaný. Tam jsme už v minulosti navštívili pivovar Antoš a teď jsme si odškrtli i novější Továrnu.
Výlet začal přesunem na metro zastávku Nádraží Veleslavín (který je někdy humorně přezdíván jako velekravín), odkud nás bus svezl až na slánské vlakové nádraží a pár kroků od pivovaru Továrna. Jelikož byl všední den, mohli jsme využít hypervýhodné polední menu a dali jsme si hovězí vývar a telecí plec s žampiony a rýží (já) a kapustové karbanátky (L.). Polévka byla moc dobrá – nepřekořeněná, a přesto plná chuti, a druhému jídlu taktéž nebylo co vytknout. Z piv jsem vyzkoušela: továrenskou desítku (fajn+) a dvanáctku kruták (fajn). Super nápad byl zakončit oběd "horkým čokoládovým dortíkem podávaným s omáčkou z višní s kapkou kubánského rumu" (tekutý střed, mňám), kterému už vůbec nebylo co vytknout. Gastroúroveň tedy za mě dost dobrá, piva v pořádku a obsluha v pohodě (i když jeden mladík u jiného stolu zahlásil, že nerozumí ani slovo anglicky – v pivovaru kousek od Prahy? come on...). Jediným zpozorovaným negativem jsou popelníky, resp. rozdělení restaurace na kuřáckou a nekuřáckou část (vždycky si musím vzpomenout na hlášku, že je to jako rozdělení bazénu na část, kde se močí, a kde ne) – nekuřáci dostanou místo tak trochu v koutě za rohem mimo hlavní prostor, což mi vůbec nevadilo, ale i tak come on podruhé. U nějaké obyčejné hospody bych se nad tím nepohoršovala, ale u restauračních pivovarů, zvlášť s takhle dobrou kuchyní, je už standardem, že kuřáci musí chodit na mráz.
Po obědě jsme nastoupili do dalšího busu, kde se dost projevila maloměstská povaha místa. Řidička stihla i svačit a probrat s předními řadami, co koupila támhle v řeznictví a co z toho bude vařit. Vyklopila nás v Zichovci, kde je komplex pivovaru výraznou dominantou (jinými slovy je to fakt díra, ale pěkná).
Z architektury penzionu jsem byla nadšená: sklo, dřevo, minimalismus, vše krásné, nové a funkční. Pohodlná postel a koupelnu chci domů. Po odpočinku v pokoji následovalo večerní posezení v pivovaru. Bylo plno a rodinky na večeři později vystřídali strejcové na pivu. Z restaurační části bylo možné vyjít na ochoz a sledovat hráče badmintonu o patro níž (vsedě bylo skrz prosklenou stěnu vidět akorát poletující míček :- ) Zde vyzkoušena desítka Krahulík (dost dobrá), dvanáctka Krahulík (dobrá), čtrnáctka pumpkin ale (super) a černá třináctka (na tmavé zas tak nejsem, ale taky fajn). Vzhledem k vydatnému obědu jsem neměla moc velký hlad, tak jsem zvolila lehčí večeři v podobě steaku z kuřecích prsou s grilovanou zeleninou. L. spořádal grilovaná filátka ze pstruha na zeleninovém ratatouille a oba jsme si pochutnali. Na lístku je mnoho lákavých položek a někdy bych se ráda vrátila.
Snídani jsme měli v domluvený čas připravenou v minijídelně, do které se šlo přes terasu (tu chci taky domů) a kde jsme byli skoro celou dobu sami, což bylo fajn. Našli jsme pečivo, šunku, sýr, zeleninu, máslo, marmeládu, džusy, čaje a tak, takže nám nic moc nechybělo.
Taky mají pívobus.
Dalším bodem programu byla pěší cesta do Panenského Týnce. Bylo celkem chladné ráno, ale nemohla jsem být nenadšená z barevnosti podzimní přírody. Po cestě až do obce Žerotín ani noha a procházeli jsme tak trochu kouzelným lesem.
Do Panenského Týnce jsme se stavili kvůli nedostavěnému gotickému chrámu, kde je údajně významný zdroj energie a léčivé místo. Tak jsem byla zvědavá, jestli něco pocítím...
Vstup vypadal opuštěně, tak jsem se zaradovala, že tam třeba budem sami, ale nepoštěstilo se. Na místě už se někdo "soustředil" a stále se trousili další návštěvníci. Je to každopádně místo hodné navštívení a panuje tam zajímavá atmosféra, ale přímo nějaké energetické vlny se mi nepodařilo zachytit. Po chvíli jsem cítila hlavně intenzivní zimu. :- )
I tak jsme se tam ale hodnou chvíli zdrželi, jelikož jsme čekali na bus do Loun (přímo do Prahy to jede jen v úterý a v březnu). Ten přijel o dvacet minut později, ale alespoň v něm bylo teplo. V Lounech bylo ve hře i polední menu v Žejdlíku (pivovar, kde jsme byli už dvakrát), jelikož nám ujel Student do Prahy, ale nakonec jsme chytli následující a z Florence se svezli rovnou do Malešického mikropivovaru na oběd. Hrozně poživačné dny. :- D Ale na dýňových hodech jsem tam byla už loni a moc si to užila, tak jsem si to letos zopakovala s pečeným kachním stehnem, dýňovým zelím, variací knedlíků a patnáctkou pumpkin alem od Krušnohora (fajn, ale vyhrál u mě ten zichovecký). Pěkné zakončení povedeného výletu. :- )