Krásný Smrk a Krásná Studánka

Hola, po x-týdenním zkouškoidním maratonu mám konečně volný víkend, a tak nabírám energii a počítám zbylé dny dovolené. Obojího dost málo. Takže vzpomínka na třetí den libereckého pobytu přijde vhod. :- ) Ten den jsme vylezli na Smrk, trochu se projeli vlakem u hranic a pak navštívili úžasný pivovar v Krásné Studánce.

Ráno jsme se přemístili do Bílého potoku – žst. a vyrazili po modré na první záchytný bod, a to chatu Hubertku. Podle K. tam totiž měli mít super koláče (díky za doporučení), což jsem si nechtěla nechat ujít. Dorazili jsme tam sice docela brzo, ale občerstvení už fungovalo a fakt, čerstvě upečená borůvková buchta (s meruňkami) a k ní čaj v hrníčku pamětníkovi, no jak od babičky.    

"Yes, there are two paths you can go by, but in the long run

there's still time to change the road you're on."

Krásně bylo.

Klády!

Po chvíli dalšího stoupání jsme se dostali na cyklostezku, kde jsem se předem trochu obávala, že se budou moct cyklisti předhánět, kdo nás dřív přejede, ale bylo tam nejprve pustoprázdno a pak se teda pár kol objevilo, jenže směrem nahoru se pohybovaly zhruba tak stejně rychle jako my.

Pěkně se po té stezce šlo, protože byla mírnější než nějaké strmé stoupání lesem (které přišlo pak), takže jsme zvolili dobře. Pak jsme dorazili k odbočce na výstižně nazvaný Nebeský žebřík – vedl do kopce jak blázen a pořád bylo nahoře vidět jen nebe. Trochu náročnější šutrovitý terén, který pak přešel v chodníček. Vzpomněla jsem si na pověst, že nahoře je nějaké občerstvení. Ta nevím, jak vznikla, jelikož tam byla jen bouda (útulna) s nějakým zřejmě nadšencem, kde bylo možné se třeba ohřát nebo si nabít nějaké spotřební zboží. Pobavilo taky WC. Naštěstí jsme občerstvení měli spoustu vlastního, nicméně nahoře značně foukalo, takže po výlezu na rozhlednu a pokochání se výhledem jsme si dali jen částečnou svačinu a pokračovali v cestě směrem dolů. 

Tenhle výlet na Smrk mi konečně dal to, co mi nedal výlet na Ještěd – pěknou makačku (při mojí téměř nulové kondici rozhodně), opuštěná místa a takovou tu velkolepost (přírody a tak vůbec). Na přelidněném Ještědu nic z toho nebylo k nalezení, je to prostě takový výletní kopec za městem a sice se mi tam jinak taky líbilo, ale Smrk přinesl zas o dost jiný zážitek.  

Chodníčky jsou celkem fajn.

Rozhledna.

WC.

Cesta dolů po modré ke Streitovu obrázku mi přišla celkem náročná, jelikož to byl takový zrádný šutrovitý terén a nahoru bych tudy jít fakt nechtěla. A dolů vlastně v nejbližší době taky moc ne. :- ) U obrázku jsme si dali zbytek svačiny a pokračovali do Nového Města pod Smrkem. Několikrát jsme křižovali Singltrek, který by mě lákal, kdybych jezdila na kole. Tedy ne že bych neuměla jezdit na kole, ale už spoustu let žádné nevlastním a nikdy jsem nejezdila jinde než v okolí rodného města. Chci si ale někdy brzy někde půjčit kolo od ČD a trochu se projet, tak uvidíme, jestli to vyjde už letos.

Streitův obrázek.

Následně jsme dorazili k základně Singltreku, kde bylo podařené občerstvení – grilované hermelíny a klobásy, palačinky a tak. Hermelín mě sice lákal, ale byla jsem celkem najedená od svačiny, tak jsem si dala jen palačinku. Cestou jsme vlastně ještě odbočili k pramenu Kyselky a nabrali si vodu sice ne moc chutnou, ale zato asi zdravou, no. Na vlak do Nového Města pod Smrkem už to nebylo daleko. Tam jsme měli čas, takže jsem prozkoumala nádražní odkládací plochu knížek a vybrala si k počtení nějaký devadesátkový návod pro moderní a praktickou ženu. Pokud se někdo ocitne na tomto nádraží, tak rozhodně doporučuju. Ale teď vážně, byly tam i dobré věci, ale nic jsem si neodnesla. Pak L. trval na tom, že když nám zatím nejede vlak směr Liberec, tak že se projedeme na druhou stranu na konečnou do Jindřichovic pod Smrkem. Tam to vypadalo lehce zanedbaně a jako pořádný konec světa.  

Cestou zpět jsme vystoupili v Krásné Studánce, která je dost blízko Liberce (a jezdí tam MHD), ale člověk si tam připadá jako na venkově daleko od civilizace. Líbilo se mi tam. Zvlášť kvůli pivovaru, kam to od vlaku ještě kousek bylo, a cestou jsem si dost intenzivně přála, aby tam měli něco dobrého k jídlu. Všechno se mi vyplnilo. Jak jsem předtím psala, že u Vendelína byl ten pivovar prostě "u někoho na zahradě", tak tohle bylo ještě daleko víc u někoho na zahradě. Rodinný barák, zahrada, rozkvetlý strom, pivo... a jídlo!! Kromě klobás na grilu, utopence a nakládaného hermelínu se mi líbily samostatně nabízené hranolky (to má vždycky moje sympatie), ale vyhrála to krkovice na grilu. S těma hranolkama. Vlastník byl hrozně milý a ochotný. Je super, že si pak člověk připadá opravdu vítaně, což v pohostinství nebývá zrovna vždy pravidlem. Na čepu desítka Antal, dvanáctka Gallas (oboje světlé ležáky), polotmavá jedenáctka Flik a šestnáctka Sládkův speciál (taky světlý ležák). Desítka a jedenáctka byly skvělé a celkově tam bylo moc příjemné posezení. Tenhle pivovar mi byl doporučen kolegou z práce (díky) a já ho taky rozhodně všem doporučuju. :- ) 

Po příjezdu do penzionu nás čekala už jen poslední noc a odjezdový den, kdy jsme ale taky ještě něco stihli, takže stále to be continued.

Pohled dovnitř.

Trasa.