Beskydy & Ostrava 2016, díl IV: Při plánování letošní dovolené jsem si sepsala seznam nejlepších zážitků z loňska. A bylo jasné, že chci znovu do Beskydského pivovárku v Ostravici. Minule jsme do něj sestoupili z Lysé hory, kam chci taky určitě znovu (už proto, že jsme z ní viděli velký... mlžný opar), ale tentokrát jsem se rozhodla vymyslet jiný výlet se stejným cílem. Na Festivalu v ulicích jsme pak tento den viděli pár zapomenutelných kapel a Jaroslava Uhlíře.
Den začal tak, že jsme hrozně brzo vstávali, abychom stihli trolejbus, tramvaj a pak půl hodiny čekali, až se cyklobus naplní k prasknutí koly a jejich žokeji. Naštěstí jsme tentokrát nikam zas tak nespěchali. Vystoupili jsme na zastávce Staré Hamry - most, bus a došli po silnici k pěknému přístřešku, poblíž kterého má pomníček Maryčka Magdonová. V přístřešku jsme snědli část svačiny, chvíli se kochali a vyrazili dál, furt ještě po auty navštěvované silnici kolem malebných zastávek.
Příštřešek.
Zastávka Kršelky.
Pak už jsme se dostali na cestu bez aut a na chvíli viděli kousek vodní nádrže Šance. Hurá! Trasa byla totiž celá naplánovaná podél ní.
No jo, ale ona to byla cyklostezka. Cyklistů tam sice bylo pomálu, ale bylo to celou dobu po asfaltu a nastal několikakilometrový úsek, kdy jsme šli prostě uvnitř lesní hradby a nic moc neviděli. Kolo by se tam celkem hodilo, no. Celkem jsem si v tuto chvíli říkala, co tam vlastně pěšky děláme. Dali jsme si přestávku na kládách, L. vytahoval svačinu a najednou povídá: "ty máš u sebe chléb?" – "proč bych u sebe měla chleba, ty jsi přece nosič chleba!" Ukázalo se, že jsme se v přístřešku ve vesnici kochali natolik, že tam L. nechal pokračování chlebové svačiny, protože přepokládal, že si ji už nechám u sebe. Tak možná si někdo pochutnal. Snědli jsme alespoň banán a o to víc se těšili do pivovaru.
Prostě lesní asfalt.
Dostali jsme se ale naštěstí nakonec do úseku, odkud bylo na přehradu vidět pěkně a vynahradilo nám to předchozí šlapání.
L. si myslel, že u hráze budou třeba párky. Bylo tam prd. :- ) Konec cesty vedl po silnici a po ještě frekventovanější silnici, ale do Beskydského pivovárku v Ostravici už to nebylo zas tak daleko. Stejně jako loni jsme si sedli na zahrádku a mohli si vybrat z následujících piv.
Tentokrát neměli summer day ale (který L. omylem překřtil na summer dale), tak jsem si dala světlou dvanáctku, polotmavou třináctku a višňovou dvanáctku (něco z toho bylo malé, už jsem si dávala pozor) a pochutnala jsem si. K jídlu zde mají hlavně domácí sýry a už neměli sýr ve tvaru piva :- ( Tak jsem si dala talíř pařených sýrů. Vypadal takhle.
Ty barevné na mě byly trochu moc výrazné a nejvíc mi chutnaly ty žluté a bílé nudle. Ale jak obecně já jím různé sýry dost a L. se jim spíš vyhýbá, tak tyhle chutnaly daleko víc jemu. Po intenzivní chuti sýrů jsem chtěla něco sladkého, tak jsem si dala Fidorku, kterou měli v lístku. Z toho byla (post)pubertální obsluhující slečna úplně na větvi, jakože pff, fidorku, jo? No, měli ji v lístku a normálně si ji nekupuju, tak jsem si o dovolené dopřála blbost, no. :- ) Dvakrát. Celkově teď v létě narážím na dost teenagerů, kteří se zdají být celkem otrávení svou letní brigádou... L. měl škvarky v pikantním sádle a pak část mých sýrů.
Cestou zpět jsme ještě měli epizodku s jedním průvodčím, protože říkám "Kunčice" a on "Ostrava?", já "ano" a on mi prodal jízdenky do Kunčic pod Ondřejníkem, čehož jsem si nevšimla a pak jsem musela u jiné průvodčí ve vlaku doplácet. Ehm. Navíc jsem je ještě v tom zmatku zapomněla koupit na IN 50, tak se to trochu prodražilo. Stane se. Obvykle už kupujem lístky jen přes net, kde si sami zajistíme správnost. Takhle jsem například mohla za body získané za koupené jízdenky jet do Ostravy za 14 Kč. :- ) Taky jsem ještě mohla jít do první třídy (cestou z a do Prahy, ne z Ostravice do Ostravy), jelikož jsem zainvestovala do ročního doplatku (konečně si cestou do práce vždy sednu a nemusím se mačkat, hurá), ale solidárně jsem zůstala ve druhé s milým. :- )
Vystoupili jsme v těch Kunčicích a absolvovali nejbizarnější přestup na mhd za dlouhou dobu. To se tak jde celkem dlouho divným časoprostorem a dorazí se na zastávku Nová huť, jižní brána, kde je to taky celkem podivné. L. si tam zas fotil tramvaj s nebohým řidičem a najednou prohlásí: "ten taky chlastal v tom pivovaru!" – "cože, ten řidič?", reaguju šokovaně. Ale ne, ukázalo se, že nějaký týpek stojící na zastávce a že řidič je řidička. Uf, asi tu cestu přežijem.
A jeli jsme ne moc pěknou poloopuštěnou oblastí. Ale cestou jsme konečně viděli slavný Hranečník (zdravím Tlapku :- )) Na Výstavišti jsme se zas zanořili do Festivalu v ulicích. Halušky jsem tam měla den předtím, tak jsem si tentokrát dala párek v rohlíku. Nabídka jídla byla trošku slabší, musím říct. Předchozí den jsem dokonce zvládla i jednoho Radegasta a překvapivě celkem šel, akorát by bylo potřeba ho do sebe oklopit dost rychle, aby se nestihl zhnusit. Jinak se mi akce velmi líbila, akorát jak už jsem zmiňovala, tak jsme toho stihli jen málo, co by mě zajímalo. Tohle odpoledne jsme tam třeba byli celkem brzo, ale zrovna nic zajímavého nebylo – jen trošku bezpohlavní (nejdřív jsem nepoznala pohlaví zpěváka) indie rock či co a pak takový pub rock s otřesnými texty, což se po pár písničkách už nedalo poslouchat. Jo a seděli jsme chvíli ve festivalové čajovně, to bylo fajn, a poslouchali odtamtud skupinu tibetských bubeníků, které Zlata Holušová potkala v Tibetu ve vlaku, tak je pozvala na Colours. Tyhle historky jsou hrozně cool, ale mě to moc nezaujalo. Bubnovali a do toho půl hodiny opakovali jedno slovo, které znělo jako něco mezi "hovno" a "šmoulo".
Konečně jsme se dočkali Uhlíře, který byl pro mnohé hlavním tahákem festivalu. Já už ho tak trochu viděla před lety na Votvíráku (no jo, byla jsem na Votvíráku, protože jsem to měla zadarmo a přemluvila mě kamarádka :- ), ale tady to bylo lepší. Ještě teď mi v hlavě občas zní "hlu-páku, najdu tě", "je statisticky dokázáno", "pod dubem, za dubem", "skálo, proč je lásky málo", "není nutno", "krávy, krávy, jak si vlastně povídáte", "pramen zdraví z Posázaví", "kdyby se v komnatách" (zpívala paní ve středních letech v růžové tylové sukýnce), "jestli to nebude láska", "štěstí, zdraví, štěstí, zdraví, hlavně to zdraví" a tak. Cestou na trolej nás vyprovázela moje oblíbená mravenčí ukolébavka se svým "slunce šlo spát za hromádku klád..." Moc pěkné to bylo a hezky jsme si zazpívali (L. ne, protože se styděl a není na takové koncerty zvyklý :- )) Při letošní kulturní vsuvce v podobě méně náročného festivalu než loni se koza nažrala a vlk zůstal celý, tak jsem ráda, že jsem ho zahrnula do plánu.