OSTRAVA 2019 – Den 3.

Na den třetí bylo naplánováno nevytáhnout paty z Ostravy, což se vzhledem k následkům Lysé hory v podobě snížené schopnosti pohybu dost hodilo, nicméně i tak se při courání po městě a pivovarech (a poté hlavně v areálu Colours) nachodilo plno kilometrů. A nejhorší ze všeho jsou schody, bariérové tramvaje a obrubníky.

Prvním cílem byla Galerie Plato. Po dvou dnech bez internetu a po zničení těla jsem toužila po nějaké potravě pro duši a vstup stál s festivalovou páskou jen 1 Kč, takže šlo o jasnou volbu. Sice jsem čekala, že tam bude toho umění trochu víc, ale líbilo se mi představení prostoru od sympatické slečny na recepci, vystavené knížky k prodeji a místní miniknihovna s knihami o umění i beletrií. Být z Ostravy, tak už jsem teď hrdou majitelkou čtenářského průkazu. :- D Taky tam mají kino a kavárnu, takže celkově vzato dost sympatické místo.

Brzký oběd je vždycky dobrý nápad, takže jsme se přesunuli do jídelny Slunečnice. Měli plněný paprikový lusk s tofu a zeleninou, a ačkoliv i v jídelnách jde někdy zažít gastronomický zážitek (svého druhu), tohle mi přišlo spíš jen jako krmení. Prostředí je ale příjemné a personál byl milý, takže bych sem klidně někdy zašla znovu. Po obědě jsem L. zatáhla do antikvariátu a program na další hodinu byl zajištěn. :- D Měli dokonce i pár anglických knížek, z nichž jsem si vybrala The Marriage Plot od Jeffreyho Eugenidese – na jeho knížky jsem slyšela různorodé ohlasy, tak jsem zvědavá. L. si koupil sbírku depresivních povídek od Jana Čepa (už ji dokonce stihl přečíst a byl unešen).  

Další zastávkou byl podnik Dock, což je kavárna, bistro a klub v jednom, a šli jsme tam hlavně proto, že měla být na pásku sleva 1+1 na kávu, kterou jsme ale nedostali, protože měla údajně platit jen při snídani a stejně ji pán ještě neměl v systému.

:- D Nejsem kávový labužník, který má rád takové to nakyslé kafe, takže mě moc nezaujalo a celkově to místo má asi lepší atmosféru v jiných částech dne než po obědě, když je tam prázdno. 

Původně bylo v plánu tenhle den taky zahrát si minigolf v Bělském lese (na pásku zdarma, očividně jsem z toho chtěla vytřískat maximum haha), ale poté, co jsem se sotva dobelhala na pivo do Starobělské koliby na kraji lesa (fajn zahrádka), tyto plány padly a místo toho jsme se jen přesunuli do sídlištního, ale kvalitativně slušného pivovaru Žíznivý dromedár, kde mi došlo, že alkohol otupuje bolest a začínala jsem se dostávat do dobré nálady. Posledním pivovarem dne byl HoppyDog zpět v centru, kde jsem si samozřejmě musela dát pivo s názvem Lazar a byla jsem tam celkem spokojená. L. si dal k pivu veganského utopence, který mi nechutnal stejně jako neveganský, a byl spokojen do té míry, že vylil pivo, ale bylo to myslím asi jen podruhé, co se známe, což je dost dobré skóre vzhledem k tomu, kolik jsme jich už spolu vypili.

Po zkušenostech z minulých let jsme se trochu obávala, jak dlouho nám bude trvat přesun na první den Colours a na naše značky (tribuna u hlavního pódia), ale vše proběhlo hladce a zanedlouho už jsem si pochutnávala na těstovinách pomodoro a čekala na koncert MØ. Tahle dánská zpěvačka byla jedna z těch, které jsem na Colours fakt chtěla vidět, protože jednak je Lean On jedna z mých nejposlouchanějších písniček za poslední roky, ale hlavně jsem v poslední době začala nezávisle na tom poslouchat její tvorbu (a uvědomila si, že to je ta, co zpívá v Lean On :- D). Koncert byl dost fajn, plný energie a interakce s fanoušky.

Po přesunu na alternativní stage magazínu Full Moon jsme stihli část koncertu Kalle, které jsme už oba viděli, a pak už bylo načase chystat se na zlatý hřeb programu – Florence and the Machine, kterou miluju už plno let a konečně ji někdo dotáhl do ČR. Dala jsem si další těstoviny (gnocchi se špenátem) a přesunula se na další oblíbenou značku, tj. místo poblíž zvukaře. Florence byla úžasná, akorát její nejnovější album jednak nemám naposlouchané a jednak mám oblíbenější spíš její starší věci, takže co se týče setlistu, zahráli vlastně jen pár mých oblíbených písniček a hodina a čtvrt byla pro ně dost málo, ale i tak to bylo super. 

Noční cesta do penzionu byla o něco míň super. Vzhledem k davům jsme vzdali pokusy o nástup do tramvaje před hlavním vchodem a došli jsme (i když u mě bych tomu chůze už snad ani neříkala) až ke Karolině, kde jsme do něčeho nastoupili, ale nebyla to nejlepší volba, jelikož najednou se ozvalo "Plynárny, konečná zastávka" a byli jsme hodně někde. :- D Nakonec to vyřešil pěší přesun ze zastávek Muglinovská na Sad B. Němcové, který by mohli nabízet v průvodcovských službách jakožto hororový ostravský zážitek, ale někdy v půl druhé jsme úspěšně dorazili do penzionu. Konečně zhasnout a postel už byla tak neodolatelně blízko, když v tom... PRÁSK! S vervou jsem si nakopla prsty o kovový roh postele. Ráno bych se tomu bývala mohla zasmát, kdyby se jednalo o takové to nakopnutí, o kterém už za hodinu nevíte, ale ne, můj fialový a nateklý ukazováček, který hlasitě protestoval při každém kroku, se nesmál a já taky ne. Čas na další změny plánu.  

Tu je znovu odkaz na video, protože se zdá, že pise.cz týden nikde neukazovalo první článek – dlouho jsem tu nic nepsala, tak si asi říkalo: "kdo to sakra..." :- D