Zámek Žleby a Klobásshow!

Loni patřila Burgerklobásshow! mezi nejlepší akce léta, takže jsem letos bedlivě sledovala plánované akce Kutílkova pivovaru a palírny ve Žlebských Chvalovicicíh, až se konečně Klobásshow objevila. Cože, tentokrát žádné burgery? To bylo sice dost zklamání, ale zajet jsem tam chtěla i přesto. Vydupala jsem si navíc zlepšovák – nešli jsme tentokrát z L. oblíbených Prachovic, ale stavili jsme se předtím na zámku ve Žlebech.

V něm jsem byla kdysi snad se školkou nebo školou na prvním stupni a pamatovala jsem si z něho úplné nic až na dojem, že je to pecka zámek. V Čáslavi jsme tudíž přešli po lávce na skryté místní nádraží s kolejí vedoucí do Třemošnice, nalodili se na motorák a v něm snesli vtípky z Troškových filmů  a ocitli se ve Žlebech, kterým zámek dominuje už od nádraží. Líbil se mi už z dálky. Na místě jsme si koupili vstupenky na prohlídkový okruh I. startující za půl hodiny, já fialovou propisku a hořické trubičky a L. kafe. 

Trošku konec světa.

Předem jsem našla na webu varování, že provoz tento den bude omezen kvůli svatbám, a vskutku se tam trošku začaly slézat davy, ale to už se nás ujal mladý průvodce, který sice na první pohled vypadal jako brigádník nejistých kvalit, ale brzo se ukázalo, že mluví zajímavě a hlavně se zřejmě fakt vyzná. A nemá rád IKEA. V průběhu celé prohlídky zdůrazňoval, jak jsou Žleby výjimečný objekt (mají tam lepší postele než v IKEA), a já z nich měla ten samý pocit (ze Žlebů, ne z postelí). Začátek prohlídky – zbraně, zbraně, zbraně. Majitel z 19. století Vincenc Karel Auersperg byl nadšenec do zbraní, takže vstupní místnost, schody a ochoz jimi byly poseté. Taky byli s manželkou trošku posedlí středověkem a snažili se tak některé místnosti stylizovat. Šlo jim prý o tajemnou atmosféru, kterou měly navozovat třeba tajné vchody a východy.

Měli zřejmě všechno pěkně vymyšlené, takže třeba používali jednu místnost obrácenou na východ výhradně na snídani, když byla krásně nasvícená, a po zbytek dne jedli jinde. Jinde znamená v takové velké jídelně s výhledem do zahrady, kde ten průvodce poznamenal, že si tam člověk může připadat zvlášť v tomhle podzimním poprchávajícím počasí jak někde v Anglii. A fakt že jo, tahle místnost měla vážně dobrou atmosféru. Taky se mi líbila knihovna, i když se očividně muselo pro každou knížku lézt po schůdcích.

Mezi další zajímavosti patřily stěny vykládané tlačenou kůží a zdobené zlatem, prý to na moc místech není. Nakonec jsme viděli vysoce moderní kuchyni s grilem z 19. století, co se sám otáčí, a vůbec je v některých směrech asi chytřeji vymyšlená než leckterá dnešní kuchařská místa. Objekt je kvůli tomu středověkému zaměření vlastně takový zámkohrad a moc se mi líbil. Přiléhá k němu i park a obora, kterou jsme se po prohlídce vydali směr klobásy a pivo.

Procházka kolem Doubravy byla zpočátku příjemná, cesta byla naštěstí dobře značená, a sice jsem ji čekala klidnější než neustálé minisešupy a výstupy, ale dobrý pocit mi nezkazil ani mírný déšť,  během kterého jsme došli do Ronova nad Doubravou. Odtud je to do pivovaru už jen pár kilometrů po silnici. Jenže tu cestu jsme šli vždycky z opačného směru, to znamená z kopce. Teď se najednou zdála sakra dlouhá. :- )

Na místě bylo znatelně méně lidí než před rokem, což jsme si vysvětlovali absencí burgerů a horším počasím. Z píp teklo x druhů piv a k jídlu jsme si mohli zvolit buď jednu velkou klobásu, nebo sáhnout po degustaci více než deseti různorodých koleček. K tomu jsem přistoupila zodpovědně a všechny druhy poctivě oznámkovala. Jediná příliš ostrá na mě byla čabajková; zbytek jsem si užila. A najedla se tím dosyta. Zapila jsem je pšeničným pivem (letos snad prvním) a pak jantarovým. Do uzlíčku jsme si navíc zabalili povidlové buchty. A myslelo se i na zábavu! Hráče na dudy vystřídala roztomilá strejcovská skupina hrající různorodé pecky jako Panenka či Zejtra mám. Verdikt – tak extatické jako loni to sice nebylo, ale i tak se jednalo o dost podařenou akci, kterou jsme si užili. Cesta se spokojeným žaludkem z kopce na vlak už byla o dost snesitelnější a každoroční tradici – návštěvě tohoto milého místa – bylo učiněno za dost ještě před ukončením letní sezóny. A usmál se mým směrem pan Kutílek. Co víc si přát.