Víkend na východě: Mladějov a Svitavy

8. srpna 2015 – Další teplotně pekelný víkend a další návštěva rodného východočeského (resp. Pardubického) kraje. Kromě rodinných návštěv byl v plánu výlet do Mladějova (který je už na Moravě) a pak do svitavského Pivovárku na Kopečku. Článek obsahuje taktéž úvahu o tom, jaké výhody mi přináší konzumace piva :- )

Do Mladějova jsme letos tak trochu "museli", jelikož L. přispěl na Startovači na místní úzkokolejku a měl za to jízdu vláčkem zdarma. A já tím taky nepohrdla. Vyjeli jsme brzo ráno a dojeli do České Třebové, kde jsme potkali přítelova šotokamaráda (šotouši jsou vlakoví fanatici, z nichž někteří si vlaky i hrozně rádi fotí), který patří k mladějovským dobrovolníkům. Areál jsme si nestihli moc prohlédnout (teda já, L. tam byl už x-krát) a v devět jsme vyjeli směrem k bývalé štole s hlínou (přesnější označení jsem zapomněla). Vláček se nejprve pomalu vyškrábal na první zastávku Veksl a pak se jelo lesem, což bylo příjemné. Akorát mi způsobovala šoky mocná škubnutí spojovacího řetězu, u kterých v tom posledním vagónku někdy hrozilo vyražení zubů nebo alespoň dechu.

Párkrát jsme zastavili, což sloužilo jednak jako šotopauza (focení a výměna lokomotivy – kvůli vedru nejela parní, protože by to tam mohla zapálit) a druhak se vždycky po těch pěti minutách zvedla polovina přítomných dětí i dospělých na wc pauzu, takže při focení bylo potřeba dávat pozor, aby se do záběru nepřipletl něčí zadek. Dojeli jsme na konečnou Josefka, kde nám pán navlíknutý v uniformě s teple vypadajícím sakem (chudák) sdělil, že pokud máme zájem, můžeme ho následovat k maketě štoly, kde nám řekne něco o historii místa. Cestou se dohadovaly nějaké ženy, jaká že to tam byla škola a odkud tam chodily nějaké děti :- D No, když to pak viděly, tak jim to došlo. Zanedlouho poté se měl vláček vracet, což jsme už neplánovali, a konečně se od stáda odpojili. 

Pak jsme chtěli jít na rozhlednu Strážný vrch.

Jenže k ní od našeho stanoviště nevedla žádná rozumná cesta. Ale byli jsme velmi blízko, asi 100 metrů. Vertikálně. Takže místo abychom to někudy půlhodiny hloupě obcházeli, tak jsme se rozumně škrábali směr vzhůru dost zarostlým srázem :- D Pak jsme došli na "cestu", která byla stejně tak zarostlá, a zanedlouho už jsme se vynořili u rozhledny a viděli jsme, že tam bohužel vede i cesta pro skutečně normální lidi. Protože kdyby si tu rozhlednu musel člověk zasloužit prodráním se po téhle cestě, tak by to liduprázdno bylo skvělá odměna. Takhle jsem se cítila trochu podvedeně, když tam dorazil cirkus (rodinka s dětma). Nicméně jsme si počkali, až se všichni nabažili rozhledu (to se naštěstí u všech lidí děje rychleji než u mě), a pak si dali nahoře svačinu (už otravovaly jen vosy). Výhled byl takový skromný a sympatický s nádechem opuštěnosti (boží, lidi tam ještě nějaký žijou) jako celý ten kraj.

Bylo toho vidět i trochu více, ale mám rády tyhle průzory.

Následovala moc příjemná procházka do Hřebče, odkud jel někdy o půl druhé bus do Svitav. Nejdřív jsem si říkala, že budeme mít hrozně času a co jako budeme dělat, ale tak nějak všechno trvalo déle, než jsem myslela, a najednou jsme měli něco přes půl hodiny a na bus to bylo přes tři kilometry. Ehm. Takže jsme nasadili celkem vražedné tempo, což já mám ráda ten pocit, že si dávám do těla, ale v tom poledním vedru to vážně mohlo mít i nějaké oběti :- ) Naštěstí L. našel cestičku, po které jsme si to mohli zkrátit, a na nějaké vyhlídce na začátku Hřebče jsem se pak vzkřísila. A na bus jsme nakonec ještě 10 minut čekali.

Svitavy jsme si prohlédli jen z busu a nechali se dovézt až na autobusák, odkud jsme se zanořili do sídliště a mezi garáže a fakt jsem byla zvědavá, kde se tu vyloupne nějaký pivovar. Ale vyloupl se a ukázalo se, že má pěknou zahrádku, sláva :- ) Z nabídky jídla jsme už předem nebyli moc nadšení a nakonec jsme si oba tak trochu z nouze dali výjimečně to samé – na maso jsme v tom vedru rezignovali, takže to vyhrál grilovaný camembert na zeleninovém salátku. Což šlo, ale byl tam nějaký růžový dresing, o kterém nebyla v lístku zmínka... proč?! Jako první jsem si dala netradičně pšeničnou dvanáctku a dokonce mi i chutnala, něco na těch fámách o osvěžujícím účinku bude. Pak jsem měla pár jedenáctek, které mi taktéž chutnaly. Popíjelo se příjemně a zas po čase jsme vedli vášnivé diskuse o společnosti :- D (Zjistili jsme, že se na tom zásadním stále shodnem, což je dobře, protože jinak by to asi moc nefungovalo :- P

Už jsem měla sice i lepší...

V rozjařené náladě jsme pak využili nějakého busu k přiblížení se vlakáči, kde následovala moje oblíbená scénka toho dne. Došla nám totiž voda a nestihli jsme si nikde koupit. A na nádraží nebylo nic kromě automatu na kafe, což se zrovna nehodilo. Tak jsme se rozdělili a já šla na záchod, kde mě nápis ve smyslu "nevhazujte jiné mince než pětikorunu, nepustí vás to" neodradil a hodila jsem tam dvoukorunu (protože pětikorunu jsem neměla, ne že bych chtěla tak ušetřit) a ejhle. Napustila jsem vodu a vítězoslavně se s ní vrátila, ale L. začal polemizovat, jestli je vůbec pitná. Což jsem si myslela, že snad jo, ale znejistil mě, tak jsem se šla ve své extrovertní a sociálně schopné náladě zeptat paní pokladní, že ta voda je přece pitná, že jo? Paní odvětila: "Ano, je... počkejte, já vám vodu dám." A zmizela někam do jiné místnosti. Což už bylo trochu napjaté, protože vlak měl za pár minut odjezd. A vrátila se s velkou lahví perlivé vody, tak se ptám, za kolik to bude, a ona, že se to "takhle dává, když je zpoždění... nebo vedro." Aha! Očividně jsou věci, které ani šotouši nevědí :- D (Neochucenou perlivou sice moc nemusím, ale tak darované vodě na perlivost nehleď.) Pointa ale je, že jsem si najednou uvědomila, že když jsem připitá do správné míry, tak najednou všechno nějak jde, jsem společenštější a milejší a lidi na mě reagujou líp, což mě vede k úvaze, jestli bych se měla častěji chovat jako opilá? :- D Nebo víc pít, haha.

Cesta do rodné díry byla celkem příjemná a v dobrém rozmaru jsme ještě poprvé navštívili místní kultovní nádražku se zahrádkou, kde jsme si dali dvě desítky a kupodivu nepotkali nikoho známého. A měli jsme naštěstí příbytek tu noc pro sebe, tak jsme si svým stavem neudělali před nikým z rodiny ostudu :- D