Opavsko, Hlučín, Kalle a Ema

Tak, Hlučín. Avar! Polední menu za 80 Kč! Na to jsem se fakt těšila, protože to v Praze jen tak nemám. Podle webu tohoto pivovaru jsem očekávala poněkud retro a taky že celkem jo. Vevnitř jsme tedy nebyli, jelikož jsme využili moc pěkné zahrádky. Z ní jsme viděli do zázemí s pračkou (což mě trochu překvapilo, čekala bych spíš kuchyňské spotřebiče), ze kterého vyšla servírka. Nejdřív jsem myslela, že se tváří kysele, ale pak mi došlo, že to bude zřejmě její verze pokusu o úsměv, pro což mám pochopení, jelikož mám sama tak trochu bitch face, když se nekontroluju. (Aneb ne, nejsem naštvaná ani smutná, tohle je můj přirozený výraz! :- ) V nabídce byl: bůček s brambory a kyselým zelím, nějaká vepřová kapsa se šunkou a sýrem a čertovské nudličky. Předem jsem počítala s tou kapsou, ale smůla, došla. Jelikož nudličkovitá pálivá jídla nemám ráda, byl bůček jasná volba. 

Menší vadou na kráse bylo ještě to, že jsme dostali dřív polévku než pivo (byla fazolová se slaninou a celkem dobrá a moc jsem to s ní s vidinou pokračování nepřeháněla). Jo vlastně ještě odpověď na v pivovaru celkem normální otázku "jaké máte dnes pivo" byla: "no, normální..." :- D Měli dvanáctku filtr a nefiltr a tmavou dvanáctku a možná i desítku. Zkusila jsem dvanáctku filtr (protože jsem byla lehce zmatená, jinak bych si dala nefiltr) a byla super. A pivovaru právě v mé hlavě přibyla pomyslná hvězdička. A bůček mě pořádně překvapil. Ačkoliv bych si ho jen tak dobrovolně nezvolila, dost mi chutnal, brambory bych řekla nadprůměr, a dokonce pro mě bylo přijatelné to pečené zelí. Akorát trošku zabijácký oběd, ještě že byl k dispozici tak dobrý zapíjecí materiál. :- ) 

Cestou zpět do Ostravy jsme jeli busem přes Ludgeřovice a Petřkovice a L. nostalgicky vzpomínal, jak tudy někdy do 70. let ještě jezdily tramvaje a pak je zrušili. (Ne, tak starý není, ale to mu nebrání nad tím smutnit. :- D) No a pak jsem říkala, že bych si chtěla prohlédnout porubskou Hlavní třídu, jelikož Poruba v jedné diskusi na votoči vyšla jako nejlepší místo k žití (v Ostravě). Takhle když to napíšu, tak mi přijde, že máme někdy poněkud neobvyklé turistické cíle. :- D V Porubě se shodou okolností taky nachází provozovna kavárny/cukrárny Ollies, kterou jsem milému našla jakožto slibně vypadající podnik, když se zajímal o místo s kávou a zákuskem. Návštěva Ollies byl jeden velký cukrový útok, na což už nejsem vzhledem k momentální oblibě vysokoprocentních čokolád moc zvyklá. Sladší než obvykle byla už ta okurková limonáda, kterou jsem si objednala na osvěžení. Taky jsem se trochu navrátila někam do školních nebo spíš školkových let a dala jsem si zmrzlinový pohár (asi za vysvědčení :- ) Byly tam maliny, ostružiny a belgická čokoláda a bylo to mňam (do školkových let se koukám vracím i jazykově). A hrozně sladký. L. přispěl k přetrvávajícímu prvenství nejobjednávanějšího dortu – čokomalinový, jehož "nízký lehký čokoládový piškot nese lahodný čokoládový krém, svrchní kabát je tvořen šťavnatými malinami v želé, zdobený dvojbarevnou čokorýží". Jakože ach? K tomu už asi ani nemám slov. Posezení na zahrádce bylo velmi příjemné a místní produkty dekadentně dobré, ale častěji by mě takové množství cukru asi zabilo. :- D

Článek ještě nekončí (pardon), jelikož den taky ne! Prošli jsme se pak po té Hlavní třídě a byla hypnoticky symetrická... Vážně tak trošku svět sám pro sebe oddělený od centra podivným územím nikoho. Zajímalo by mě, jak je to tam s tím žitím doopravdy. V toto odpoledne a večer taky probíhal první den Festivalu v ulicích, který mi byl menší útěchou za neúčast na Colours. Musím říct, že jsem se pro tentokrát necítila zas tak poškozeně, jelikož jsem si Colours užila loni a Festival v ulicích jakožto menší akce zadarmo bez obrovských davů a plotů měl taky něco do sebe. Tento den jsme stihli jen Kalle, což je táborské lehce temné (L. to poslouchá) duo. Ještě jsem je na rozdíl od L. neviděla a poslouchalo se to hezky. Za mnou sice někdo chytračil, že je tam "divná akustika" a že se tam moc nehodí, tak podle mě nebyla a hodili. Hráli na menší stagei na nábřeží a mohla jsem si tam lehnout do trávy (návštěva cukrárny byla přece jen celkem náročná) a za doprovodu jejich melancholické hudby jen tak být. Ráda. Že jsem zas v Ostravě, která zrovna ukazuje tu tvář, kterou jsem si loni zamilovala. :- )