Králický Sněžník a seznámení se skorotchánem

Sobota 22. srpna 2015 – Tento víkend jsme jeli navštívit rodiště a rodiče mého milého. Se skorotchyní už jsem se seznámila minule (no jo, byla jsem tam za celou dobu teprve podruhé, zatímco L. byl u nás už alespoň šestkrát), ale tentokrát mě čekalo setkání se skorotchánem, se kterým jsme se loni minuli. Jelikož byl pátek určený na regeneraci, vyrazili jsme až v sobotu ráno a rozhodli se využít cyklobusu z České Třebové, který jede přes onu pr... obec do Dolní Moravy – výchozího bodu pro výšlap na Králický Sněžník.

Králický Sněžník je nejvyšší bod mého drahého Pardubického kraje, tak byla trošku ostuda, že jsem tam ještě nebyla (ale L. taky ne). Před nějakými patnácti lety jsme v téhle oblasti sice byli s prarodiči na rodinném srazu s mým vzdálenějším moravským příbuzenstvem, ale nepamatovala jsem si přesně kde a na Sněžník jsem tehdy nelezla. (Shodou okolností zastavoval ten bus přímo u penzionu, kde jsme tehdy spali, což jsem fakt nečekala.)

To je on. Opékali jsme tam tehdy za barákem buřty.

Bus měl půl hodiny zpoždění, jelikož v každé zastávce nepřekvapivě zdržovali cyklisti s nákladem kol :-) V oné obci čekala u busu skorotchyně, jelikož vezl L. nějaké věci, které nechtěl tahat na horu, a při té příležitosti nám předala malé občerstvení na cestu. Takovou hostinu jsme ještě na výletě neměli :- D Viz dále. Po příjezdu do Dolní Moravy byla celkem zima, nechali jsme ujet cyklisty a dali jsme si zlomek té svačiny. Na()horu to bylo skoro 10 km, tak jsme svižně vyrazili a potkali několik postarších párečků. Nějaké lidi jsme předešli a s pár jsme se pak po cestě stále předcházeli, což bylo sice lehce otravné, protože jsem se musela snažit předstírat, že z toho výstupu nejsem vůbec vyřízená, ale na druhou stranu mě to dost motivovalo k tomu, abych se neflákala a opravdu pohnula :- )

První zhruba čtyři kilometry byly úžasně rychlé a všechny jsme předešli (protože to ještě nebylo moc do kopce).

Pak nás nalákal k miniodpočinku přístřešek s tímto interiérem:

Po chvilce jsme dorazili k rozcestníku Pod Vilemínkou, kde bylo hrozně moc klád, odbočka vlevo a už to přestala být sranda. Přišel totiž takový nepěkný asi dvoukilometrový zlomový úsek, který jsem si pamatovala z výškového profilu, kde jsem praktikovala taktiku "jít co nejrychleji, protože pomalu bych se tam nevyškrábala", ale pro nezávislého pozorovatele by to jistě vypadalo spíš tak, že ta ploužící se osoba sebou asi co nevidět sekne. L. se skoro nezadýchal, přitom "sportuje" úplně stejně jak já, bez komentáře. No ale bavilo mě to a Krkonoše mě přece jen trochu (alespoň psychicky) připravily.

Ach.

Pak se cesta proměnila v lesní šutrovanou, což bylo příjemné, protože na rozdíl od předchozího asfaltu/štěrku zde šlo v rámci bezpečnosti postupovat jen střídmou rychlostí (resp. šlo si to dobře namlouvat). Mou oblíbenou pasáží se stala ta po úzké cestě na hřebenu, kde se otevřel pěkný výhled a bylo to i chvíli mírně z kopce (kde se zas všichni nepochopitelně ploužili a mohli bychom je všechny zase předejít, kdyby tam šlo lépe předbíhat). 

Na rozcestí s červenou z východu se objevily mraky lidí (dětí, psů...), takže idylka byla trošku narušena, ale už to nebylo daleko k prameni Moravy.

Odtamtud jsme viděli úplné procesí táhnoucí se na vrchol a tak nějak v tom zrovna dost silném větru nebylo moc lákavé lézt až nahoru, kde stejně nic není :- D Ale samozřejmě jsme tam vylezli a byla tam hromada šutrů, hrozně moc Poláků a měla tam být i soška slona, ale tu jsme nějak nenašli (že by podobný osud jak liška Bystrouška v Hukvaldech?). Ano, budovat tu něco by bylo logisticky náročnější než na vrcholech, kam vede silnice nebo lanovka, ale teplý čaj by býval přišel dost vhod. Ona tam vlastně bývala rozhledna, ale ta pak zchátrala a od té doby nic.  

Nahoře byla dost kosa (a ty spousty Poláků), tak jsme se ani moc nezdržovali a vyrazili zpět dolů. Velkou část onoho ošklivého příkrého úseku jsme seběhli, i když to v tom kamenitém štěrku bylo trochu o ústa. Větší pauzu (která byla potřeba spíš po tomhle sestupo-seběhu než po celém tom výstupu) jsme si udělali až na výše zobrazeném občerstvovacím místě, ideálním pro naši hostinu.

Jen část :- D

Pak jsme si teprve lépe prohlédli ten počáteční/koncový úsek, který jsme předtím tak prolétli, a chvilemi jsme se až divili, že jsme tudy fakt šli. Kousek od konečné busu se staví Stezka v oblacích, což má být něco jako Stezka korunami stromů na Lipně. Do Dolní Moravy jsme nakonec dorazili s asi třičtvrtěhodinovým předstihem před návratem cyklobusu do nížin, a tak jsme se vydali k místnímu infocentru/bufetu, kde lákaly slunečníky s Holbou na pivní odměnu. L. nějak nabyl dojmu, že tam bude točené, což nebylo, ale dali jsme si napůl lahváče a byl moc dobrý. 

Králický Sněžník na mě udělal dojem zhruba takový, že je to celkem osobitý vrchol, na kterém sice nic není, ale na majestátnosti a přitažlivosti mu to mimo jiné díky výhledům neubírá. Umím si představit, že je pro někoho srdcovou záležitostí, ale já úplně nepocítila nadšení typu "tak sem se chci co nejdřív vrátit" (zdravím Beskydy).

Po příjezdu do naší víkendové noclehárny proběhlo zmíněné seznámení s panem otcem a začali jsme připravovat táborák. A po šíleně moc letech jsem si opíkala buřta na ohni. Jelikož mám ráda maso hodně propečené, tak to trvalo patřičně dlouho a začal se popíjet Rychtář. Buřty byly dost fajn po té věčnosti, ale už je zas nějakou dobu nemusím vidět. A ochutnala jsem poprvé křen a ani mě to nezabilo, ha.

Popíjení piva bylo ještě v pohodě, dokud nám na stole nepřistála nějaká hruškovice :- D Resp. dvě různé, které jsme nejdřív museli ochutnat, a když se ustanovilo, která je lepší, tak nám bylo ještě x-krát nalito. Jelikož už téměř vůbec nepiju tvrdý alkohol, tak mi to celkem naložilo, což vedlo k uvolněnějším a otevřenějším hovorům, ale stejně myslím (doufám), že jsem udělala celkem dobrý dojem :- ) Venku bylo krásně – ohýnek, dobré jídlo a pití, hvězdy, široko daleko žádní sousedi... není divu, že se odtud starousedlíkům, kteří se zde dokážou realizovat, nikam nechce. Do postele jsme se zvládli domotat někdy před půlnocí a já hned upadla do stavu podobného kómatu.