Úterý 23. června vypadalo jako super termín, kdy vyrazit k Lipnu na Stezku korunami stromů, tak jak jsme si to před necelým měsícem při odjezdu ze šumavského víkendu naplánovali. V červnu už je všechno zaručeně v provozu, v úterý tam nebude moc lidí a navíc bude krásně, že jo? Ehm, ne.
Našli jsme ideální spojení. Ideální bylo až na to, že obnášelo vstávání ve 4.30. Zato jsme potom jeli z Benešova bez přestupu v ČB až do Rybníka (okres Český Krumlov). (Přesun v rámci vlaku tedy stejně proběhl, a to kvůli nástupu zoo, pardon školního výletu.) Z Rybníka jsme potom jeli lehce obskurním vlakem přezdívaným "fazole" (které táhla lokomotiva "žehlička", pro mě prostě traktor) do Lipna nad Vltavou, kde je konec železnice. A světa. To jsme ale zatím zas tak nepociťovali. Zhruba tříkilometrová cesta k rozhledně vedla přes obec, kde nás šokoval otevřený Coop (hlavně mě, protože jsem si celý den myslela, že je sobota). Minuli jsme taky pár stavení, které se tvářily jako hospody, tak jsme si říkali, že oběd asi dáme po rozhledně tady, a ne až ve Vyšším Brodě, který byl dalším cílem výletu.
K rozhledně se šlo po opuštění té zádele pěkně, i když byla dost zima a vítr. V předpovědi totiž bylo, že bude foukat "dosti čerstvý vítr", což už jsem prokoukla, že znamená v podstatě vichřici. Do korun stromů se mi zrovna moc nechtělo, no, protože vítr ve vlasech jsem cítila fakt už teď. U rozhledny jsme periferním viděním zahlédli další restauraci, super. Paní u pokladny nás požádala, jestli bychom mohli vyplnit nějaký krátký dotazník. "Jak jste se dozvěděli o Stezce korunami stromů?" Už jsem se těšila, jak tam napíšu, že na votočvohoz.cz, ale možnosti byly trochu matoucí: první byla "na internetu" a druhá "na sociálních sítích" (další televize a jiná násilí), tak jsem dala za b).
Pak už jsme byli připuštěni na samotnou stavbu. Nejprve se jde po lesní části mezi postupně vyššími a vyššími stromky. Celá cesta je dřevěná a bezbariérová a jsou tam různé kravinky pro děti, u kterých jsme se vyblbli i my (chůze po provazech, houpačkových prknech, povídání o lese, sbírání hub magnetem apod.). Pak už se dojde k té rozhlednové části, kde se krouží dokola fakt až nad koruny stromů. Kroužit dolů se obvykle může tobogánem, ten byl ale zavřený. Nahoře jsme kvůli zmíněné vichřici moc dlouho nepobyli, ale výhled byl pěkný. Po cestě dolů mě začal přepadat hlad a myšlenky typu "kde je můj řízek" (hlad ve mně vzbuzuje temné stránky). Bohužel se ukázalo, že místní restaurace je ještě asi týden zavřená kvůli rekonstrukci. Otevřené bylo jen venkovní občerstvení, kde měli třeba gulášovku nebo "párky na tácku". Jelikož nám to neprozíravě nebylo dost dobré, dali jsme si jen čaj s tím, že se najíme "ve městě". Líbila se nám tam skupinka tří krutopřísně se tvářících německých metalistů, kteří si vyjeli na výlet, popíjeli tam cappuccino a přikusovali koblížek.
Pak přišel šok. Nejlíp se tvářící hospoda v Lipně měla otevřeno až od července a po projití celé té metropole jsme zjistili, že tam nic dalšího prostě otevřeného není. A vlak jel až za hodinu a půl. Nakonec jsme skončili spolu se skupinkou santusáků na benzínce, kde moje zoufalé hypnotizování lednice s bagetama přerušil jeden z nich slovy: "Vybrali jste, princezny? Já bych si tu vzal jedno pivo, výjimečně." S L. jsme sice na podobná oslovení zvyklí (zvlášť když ho někdo vidí jen zezadu :- D, ale stejně mě to probralo a dala jsem si radši jen čokoládu z automatu. Po lelkování v okolí jsme jeli vlakem do Vyššího Brodu, což je (na rozdíl od Lipna) moc pěkná obec. Na prohlídku nebyl moc čas, ale dost možná se sem budeme vracet. Cílem byl jeden takový pajzl.
V minipivovaru nás uvítala milá paní servírka s tím, že kuchyni otvírají příští týden. Tady se fakt už hodila ta hláška ze Samotářů "všechno se proti nám spiklo..." :- ) Na výběr byl myslím utopenec, škvarky a mražená pizza. Jelikož pivovarským "chuťovkám" moc neholduju, padla volba na pizzu, která nakonec nebyla tak špatná (možná hlavně kvůli předcházejícímu trápení hladem, ale shodli jsme se, že byla tristně lepší než pizzy v některých pizzeriích). Pivo (mají světlou dvanáctku a tmavou čtrnáctku) bylo celkem dobré, ale mezi mé oblíbené se prozatím nezařadilo. Zajela bych sem určitě znovu, až začnou vařit. Pak už nás čekala opět sáhodlouhá cesta zpět, kterou jsem si zkrátila čtením německého Blesku, který někdo nechal ve vlaku. Termín teda nakonec nebyl úplně ideální, ale počasí jsme nemohli zas tak předvídat a vzhledem k tomu, kolik lidí tam bylo v úterý v zimě a větru (přiměřeně), to asi vážně bylo napoprvé lepší než prodírat se davy ve slunečnou sobotu :- )