Ha, první bod do projektu 101 Things in 1001 Days díky dnešnímu výletu splněn! Já věděla, že je fajn vytvořit to tak, aby se některé části plnily, aniž bych se nějak ultra snažila. :- ) Ale chudák L., nějakou dobu teď ode mě co se týče nápadů na výlety uslyší asi jen a) "tak jo, to je na seznamu!" nebo b) "éé, to tam není, tak nevím". :- D Každopádně Solvayovy lomy jsme plánovali už celkem dlouho a já chtěla při téhle první letní výletové příležitosti tzv. "berounský balíček", který zahrnuje větší či menší turistický výkon v této naší velmi oblíbené oblasti + zaslouženou odměnu v podobě dobrého jídla a piva nejčastěji v berounském BlackDogu.
Ráno jsme se svezli vlakem ze Smícháče pěknou trasou přes Hlubočepy, Holyni a Rudnou do Loděnice, odkud jsme vyrazili po modré do Solvayových lomů. Cesta vedla nejprve po celkem rušné silnici, ale pak měla ta modrá někam odbočit. Nejprve nám nebylo jasné kam, ale pak se ukázalo, že fakt tím otvorem v plotě. Tam jsme překonali značně zarostlý úsek, kudy už zřejmě nikdo dlouho nešel, a dostali se na Syslí louky – "poslední lokalitu sysla v Českém krasu". Bylo tam moc hezky, nikde ani noha. Ani ta syslí teda. Zakrátko jsme se opět napojili na silnici a poté na polní cestu, odkud to už do lomů nebylo daleko. Celkově to od vlaku bylo jen pár kilometrů, ale nijak zlehka se mi zrovna do toho kopečku nešlo. (Potvrzeno: zkouškový má devastující účinky na nesměle rašící kondici.)
Kolem Syslích luk.
Cestou do lomu.
Nicméně jsme dorazili právě včas na začátek programu v 11 hod., který obnášel svezení vláčkem a následnou exkurzi do muzea a štoly. L. tam už byl a převyprávěl mi zhruba obsah exkurze ve stylu "byly tam nějaké stroje a povídali něco o té těžbě", a jelikož se mi do podzemí ani moc nechtělo (koneckonců jsem si téhle tematiky užila dost loni v Landeku), tak jsme absolvovali jen tu jízdu. Něčeho podobného jsme se zúčastnili loni v Mladějově, kde byl ale vláček o dost větší a trasa o dost delší; tady mi to přišlo trochu jako u sedmi trpaslíků a jízda kolem skal, lesem a smyčkou zase zpátky utekla rychle, ale bylo to fajn.
Vchod do areálu.
Trpasličí vozíky.
Náš dopravní prostředek.
Kolej. Úzká 600 mm, kdyby vás to zajímalo. Normální má 1435 mm.
Následně nás čekala cesta do Svatého Jana pod Skalou, což je naprosto kouzelná vesnička. Už jsme tam spolu jednou před několika lety byli a nad kostelem trčel hrozně vysoko na vrcholu té skály kříž, který je součástí tamní vyhlídky. Tak jsme si říkali, že tam chceme, ale zdola nevypadalo zas tak lákavě se tam škrábat. Byla jsem tedy ráda, že jsme to spojili s návštěvou lomu a přišli na tu vyhlídku zeshora. :- ) To by bylo dost magické místo, kdyby tam nebylo lidí jak na Václaváku – hrozně moc a většina cizinci, dokud je počtem nepředehnala výprava moravských turistů. Což je pořád lepší než výprava německých turistů, dokonce z nich občas vypadnou i celkem vtipné hlášky. Urputnému škrábání nahoru jsme se sice vyhnuli, ale muselo se to samozřejmě vykompenzovat urputným klesáním. Těm bláznům, co táhli nahoru kola, jsem fakt nezáviděla. Vynořili jsme se přímo u kostela sv. Jana Křtitele. V něm je jeskyně sv. Ivana a v ní jsme si minule s L. zavedli takový malý rituál (ale nic, co by se v kostele nesmělo, alespoň myslím :- D).
Cestou od vláčku.
Krajina od kříže.
Kostel od kříže.
Kříž od kostela aneb ain't no mountain high enough. Jo a někdo tam lezl po skále... tak to mě fakt neláká, zatím se budu držet umělé.
Všechny cesty vedou do Berouna
Odtud šlo pokračovat buď do Srbska, nebo už přímo do Berouna, a jelikož to vyšlo vzdáleností skoro nastejno a do Srbska už jsme jednou šli, vydali jsme se po červené rovnou do Berouna. Svatý Jan je v důlku a do Srbska to minule bylo směrem k vodě po rovince, tak jsem předpokládala, že u té cesty do Berouna to bude taky tak. No, tak jsem se zmýlila. Z toho důlku jsme museli zas vylézt naštěstí nepříliš dlouhý krpál, na který jsem už ale vůbec nebyla morálně ani fyzicky připravena. Zkrátka se nacházím v dosti máselnatém stavu, snad mě z toho Beskydy vyléčí. :- D Uf, konečně Beroun, který mám sice dost ráda, ale tyhle konce pochodů identickými maloměstskými ulicemi zas tak úplně ne. Pak jsme už ale došli k řece cestou přes parčík, kudy jsme ještě nešli, přešli po lávce a zakrátko vylezli na náměstí. Z úplně jiné strany než obvykle, tak mi chvilku trvalo se zorientovat, ale do BlackDogu už odtamtud trefím vždycky.
Taky je ve Svatém Janu pěkný hřbitov.
Hřbitov ještě jednou.
Tam (do Blackdogu, ne na hřbitov) jsme dorazili trochu odvážně naslepo (míněno bez rezervace), ale místo se pro nás našlo na terase, akorát jsme byli upozorněni, že čekací doba na burger je 1 hodina. S tím jsme se s vidinou dobrého piva, které tu točí, smířili a zahájili sezení Matuškou 13 světlý speciál. Sezení na terase bylo moc příjemné, chtěla bych to domů. :- D Dokonce tam měli i měkoučké deky, které přišly vhod, protože počasí bylo trošku aprílové a slunce vystřídal vítr následně doprovázený i několikafázovým slejvákem, který jsme ale pod slunečníkem bez úhony přestáli i během hodování. Hned zkraje nám přinesli jako pozornost nachos s dipem, kterými jsem se ale nechtěla přecpávat, protože jsem předpokládala, že to s tím čekáním na burgery nebude zas tak horké. A měla jsem pravdu, už po 25 minutách jsme je měli na stole! Skvělý psychologický efekt. S vidinou hodiny se 25 minut zdálo jako chvilka. Stihli nám od poslední návštěvy změnit menu, takže jsme oba museli hledat náhradní kousek místo těch, které jsme už vymysleli po cestě.
U mě to vyhrál Opilý manžel ("hovězí burger, slanina, omáčka z pivního sýra, karamelizovaná cibulka, salát, rajče, červená cibule, bylinková majonéza a kečup v bramborové bulce") ve střední velikosti 200 g (malá je 140 g a velká 250 g, takže by klidně stačila ta malá, ale zas tak jsem u toho nepřemýšlela a malá zněla prostě moc male) s hranolkama a L. si dal jejich klasiku Blackdog burger ("hovězí burger, salát, rajče, červená cibule, bylinková majonéza a kečup v bramborové bulce") se zelným salátem Curtido. Tenhle burger jsem měla minule (loni 3. července) a zklamal mě kvůli vše přehlušující chuti kečupu (celá fascinující story v tomto článku). Pro L. je ale jako dělaný a i já jsem byla se svým Manželem moc a moc spokojená, takže hlásám do světa: Blackdog se nezhoršil a už se nad ním zas můžu naplno rozplývat. V nové pražské podočce jsem ještě nebyla (tam se ale specializují na jihoamerickou kuchyni a tapas), ale stejně pro mě ta berounská bude i nadále číslo jedna. Zapila jsem to ještě jedenáctkou Holbou a ve výsledku jsem byla nacpaná k prasknutí. Takže čokosmrt (místní dezert) se tentokrát nekonala a na vlak jsem se musela skoro doslova odvalit. Příště tedy asi ten "malý" burger nebo si dát místo hranolek salátek. Fotka není, jelikož jsme se na to hned vrhli. V téhle oblasti se chceme někdy brzo podívat taktéž do lomů Velká a Malá Amerika, na Karlštejn (vzhledem k našemu vztahu k davům turistů L. navrhuje jít tam "v zimě a ve všední den"), do Tetína a tak podobně.
Jo a založila jsem si Twitter. Budu muset teprve zjistit, jak se vlastně nejlíp používá, ale srozumitelně se vyjádřit na 144 znaků pro mě bude někdy asi trochu výzva a slohové cvičení stručnosti (viz délka tohoto článku :- ) Na pár lidí odsud už jsem tam narazila, tak se těším na vaše moudra. :- ))