18. 7. 2015 – Ostrava, den poslední. Klíčová slova: Rawbar, Vratimov, chlastání s Tolkienem, Clean Bandit, pekelná cesta.
Po poslední bagetkové snídani jsme se odhlásili z hotelu a zajeli si konečně na tu konečnou v Zábřehu po tramvajové trase s velmi podivným tvarem (v jednom místě nějak sama sebe podjíždí). Tam bylo moc hezky; kdybychom s sebou neměli věci, tak bychom se mohli projít Bělským lesem na další jižní konečnou Dubina Interspar. Tam jsou prý podle lidí, co byli na radnici, levné byty :- D Ale ačkoliv mě Ostrava nakonec svým způsobem okouzlila, stále platí, že kdybych chtěla někdy nějakou dobu žít mimo Prahu, byla bych pro České Budějovice nebo Olomouc.
Pak jsme jeli na hlavák dát si věci do úschovny, tak jsem alespoň z tramvaje viděla "Ostravu secesní" (náměstí Svatopluka Čecha), o čemž byl článek v Turistovi. Na oběd jsme šli do Rawbaru (opět kousek od Stodolní), kde se mi z těch vege míst líbilo asi nejvíc. Ale byl to takový vtipný rawbar, protože tam měli třeba i maso :- ) K pití jsme si dali jen džbán vody a jinak já palačinku se špenátem, houbami a grilovanou zeleninou se salátem (dobré) a L. netypicky špagety s čerstvou zeleninou.
V plánu byl pak minivýlet do pivovaru ve Vratimově, a než nám jel vlak ze Stodolní, šli jsme sebou chvíli plácnout k řece. Pivovar Brabčák je naštěstí kousek od nádraží a mají i takový (vyloženě) dvorek (ono se to i jmenuje Hostinec Ve Dvoře) ve tvaru nudle, ale šli jsme dovnitř. V této hospodě padlo po dlouhém uvažování osudové rozhodnutí, že nepojedem domů dnes večer, ale až o půl třetí ráno, protože jsem chtěla vidět Clean Bandit. Světlá jedenáctka ušla, měli hrozně těžké sklenice :- ) Jídelák ve mně nějak nevzbuzoval moc důvěru, i když tam měli úžasně znějící zvrácenost: pizzu s okrajem plněným mozzarellou. No ale nedala jsem si nic a po tom jednom pivu jsme zamířili zpět, a to konečně do Hobita. Což je legendární hospoda, se kterou má L. bohaté zkušenosti, a mají tam svoje pivo Qásek. Teď je to tedy komplex Pivovarský dům, kde je hospoda Hobit, restaurace U Skákavého poníka a pivotéka. V Hobitovi jsme byli kromě známých obsluhy osamoceni (nejprve bylo ticho jak v hrobě, pak sympatická servírka pustila metal) a dala jsem si Kunětického hejkala (desítka) a pak malou extra hořkou jedenáctku (já a chutnalo mi extra hořké pivo? ale docela jo). Ještě jsem se asi vlastně nezmínila o jedné věci, která se mi na Ostravsku fakt líbila, a to že nám bylo v podstatě ve všech zařízeních vždy nabízeno další pivo, když nám ještě zbývala tak pětina (všude jak podle pravítka skoro). Já jsem bohužel zvyklá spíš na to, že obsluha trpělivě čeká, než dopiju poslední kapku, a někdy pro jistotu dalších pět (deset...) minut.
Poté jsme se přesunuli do Skákavého poníka, což je taktéž velmi sympatický prostor, a dala jsem si tagliatelle s vepřovým masem, sušenými rajčaty, česnekem a bazalkovým pestem. Uaa, po tomhle a podobném typu těstovinového pokrmu bych se utloukla (i když ještě lepší jsou s lososem), takže velká spokojenost. Pivo nejdřív polotmavá Chýně, další extrahořká jedenáctka a pak pár Hejkalů... L. nejedl a poněkud ho to sklátilo, takže jsem ho asi poprvé viděla opilýho. No a měl pravdu, že není o co stát, protože má tendenci usínat :- D Musela jsem tedy předstírat, že já vůbec nejsem mimo, a zařídit přesun do areálu. Tam mě nějaký mladík ze security nechtěl pustit dovnitř se zbytkem vody v půllitrové flašce, což den předtím nebyl problém, tak jsem si vyhádala (laškovně), že dnes to půjde taky, na což bych se za střízliva asi vykašlala :- )
A čekal mě nejlepší zážitek Colours. Což nebyl žádný koncert, ale prohlídka Bolt Tower (křtil Usain Bolt), kam jsem chtěla už od prvního dne a vyšlo to až na poslední chvíli. Už byla tma, dole jsme dostali žluté přilby, vyjeli s průvodcem (který možná něco říkal) směrem vzhůru a pak jsme ještě kus vylezli pěšky. Ten výhled mě naprosto uchvátil. Byla vidět hlavní stage, kde právě probíhal koncert Rudimental, a ten obrovský dav byl z výšky hrozně malý a bylo odtamtud a z ostatních míst slyšet jen přidušené pulzování hudby. Do toho se mísily industriální zvuky z blízkého závodu, kde se očividně pracovalo. A noční světla Ostravy. Obecně miluju výhled na město v noci, ale tohle bylo fakt velký. A myslím, že neopakovatelný, i když příště tam chci zas :- ) Taky je nahoře kavárna, tak jsme tam chvíli poseděli a pokračovali ve střízlivění.
Už jen kvůli tomuhle se vyplatilo tam zůstat do noci. Protože koncert Clean Bandit nebyl zas tak bombastický, jak jsem čekala. Ono je to sice blbý říct, ale u některých interpretů je lepší je jen slyšet, a ne vidět. L. to vystoupení účinkujících dam označil tak, že jsou oblečené jak pro pány středního věku (a tu sprostou část vynechám). A nějak to prostě moc připomínalo devatesátkovou diskotéku, jak se z toho snažily udělat show, no zkrátka když to jen poslouchám, tak se mi to líbí víc. Jo a ještě jsme museli odejít dřív kvůli tramvaji, takže jsem přišla o Rather Be. Setlist zde. Pak se nám ještě podařilo vylízt z areálu úplně blbě a pokračovat úplně blbě, takže jsme místo na Důl Hlubina došli na Náměstí Republiky (ehm). Do tramvaje jsme se naštěstí vešli a na hlaváku jsme spolu s ostatními účastníky v zombie stavu čekali na vlak.
Nejdřív bylo vše v pohodě, vlak před půl třetí vyjel, měli jsme místenky a nebylo ani zas tak narváno. Moc daleko jsme ale nedojeli. Někde v okolí Mohelnice jsme zastavili a po nějaké době jsem slyšela, jak lidi v uličce říkají, že nám prý někdo skočil pod vlak. Jako vážně zrovna pod ten náš vlak?! Rozednívalo se, zbytek kupé spal a nic nevěděl, ozývalo se nějaké výstražné znamení, začínalo mi být špatně z přemíry alkoholu a protože jsem se v areálu už nenajedla a přemýšlela jsem, co k tomu toho člověka asi tak vedlo... Tato scéna měla myslím taky celkem neopakovatelnou atmosféru. Nebo si ji minimálně zopakovat netoužím. Ale může mě hřát to, že jsme ušetřili za hotel. I když ne že by to za to úplně stálo, u té Mohelnice jsme dost dlouho stáli, pak nás přesunuli do rychlíku a do Prahy jsme dojeli v osm a do bytu před devátou. Kromě sprchy jsem dokonce zvládla před padnutím do postele i umýt si hned vlasy, protože jsem měla pocit, že je mám jak horník. A jinak jsme v neděli zvládli už jen objednat si odpoledne pizzu. A v pondělí do práce, hurá :- D
Moje bilance pobytu:
Počet navštívených pivovarů: 7
Počet piv: 17
Počet Radegastů v areálu: 0
Počet zkonzumovaných snídaňových bagetek: radši nepočítám
Počet návštěv toi-toiky: 1 (než jsem přišla na to, kam chodit na normální záchody bez front :- D
Počet koncertů, které jsme viděli lépe než z rychlíku: 5. Je to dost málo, vždycky jsem byla zvyklá vidět toho pokud možno co nejvíc :- ) Nicméně se mi fakt líbilo, že jsme měli různorodý program, sice pak nezbývala energie na bláznivé přebíhaní mezi pódii, aby člověk stihl všechno, ale to zásadní jsme viděli.
...
Takže po počátečních rozpacích se mi nakonec v Ostravě (a samozřejmě i v okolí) velmi líbilo. Začínám počítat s tím, že příští rok minimálně na jeden den a noc (v hotelu!) přijedu. Festivalovou pásku jsem nosila ještě týden po návratu domů, nějak jsem se nechtěla hned odstřihnout. Bylo divné nepotkávat ve městě zeleně označkované lidi :- ) Long story short: I'll be back!
Taková blbost z jedné budovy v areálu. Jak je vidět, tak tam šlo vytlačovat válečky na druhou stranu. Měli tam upozornění, ať to lidi nedělají hlavou, že hrozí zranění. Takže samozřejmě to všichni dělali. O zadku tam nic nepsali, ale dřív nebo později to skoro každého šprýmaře napadlo.