Pátek 17. 7. 2015 – Čtvrtý den jsem si (konečně!) lépe prohlédla z různých stran Ostravu, mimo jiné zeshora. Pak jsme si udělali menší výlet do pivovaru v Krmelíně no a večer nás čekali třeba Bratři Ebenové a Kasabian.
Ráno se chtěl L. projet do Zábřeha na konečnou tramvaje, což se kvůli výlukám tak úplně nepovedlo, ale po menší tramvajové zajížďce směrem k Porubě jsme nakonec dorazili tam, kam jsme chtěli potom, a to do hornického muzea Landek Park. A to byl teda zážitek, i když v trochu jiném smyslu, než jsem očekávala. Začalo to velmi sympaticky tak, že si paní pokladní všimla našich náramků a pronesla něco, co jsme pak slyšeli v různých obměnách ještě několikrát: "Vy jste na Coloursech? Tak to dostanete slevu." :- ) Celkově, když ještě odbočím od muzea, se mi líbilo, že na fesťáku byli i lidi ve středním věku a i důchodci. Celé město tou akcí tak nějak žilo, lidi byli vesměs hrdí, že se tam něco takového děje, a vytvářelo to dost specifickou atmosféru (ještě ve spojení s těmi industriálními prvky). To jsem jinde nezažila.
Ale zpět k muzeu. Paní nám řekla, že prohlídka začíná za pět minut u komína. Tak jsme tam došli a bylo tam akorát pár zmatených lidí, kteří stejně jako my nevěděli, kde přesně u komína. Nakonec se odněkud vynořil jeden horník a svolal nás dohromady a pak nás strčil do jedněch dveří, kde už něco vyprávěl jiný horník dost velké skupince lidí. Nejdřív jsme vůbec nevěděli, jestli teda patříme k nim, ale nebylo jiné cesty, tak jsme s nimi slezli po schodech do dolu. Byli jsme nejdřív úplně vzadu a nic neslyšeli, tak jsem si říkala, že z toho asi nebudu nic mít. Pak se ta skupina ale nějak asimilovala s prostředím a měli jsme příležitost si našeho průvodce prohlédnout a poslechnout zblízka. Takže pán (vysloužilý horník) byl názoru, že jsme se tam přece přijeli pobavit, a tu zábavu nám hodlal zprostředkovat pomocí fousatých vtípků styl Kameňák feat. Petr Novotný. Celou dobu si dělal srandu z dětí, ale i z dospělých a třeba veselé historky o vyměšování v dolech mu vydržely na dost dlouho. Mě neoslovil ani jednou, asi se bál mého výrazu jako většina lidí :- D Nicméně... po nějaké době jsem si na jeho styl zvykla (ani mi nic moc jiného nezbylo) a nemůžu nakonec říct, že to bylo celé trapné, něco se mu i povedlo a byl mi ve výsledku sympatický. Spíš asi ta prohlídka samotná mě tolik nezaujala. Rozjel kvůli nám vozík, aby nám předvedl, jaký dělá hluk, a udělal absolutní tmu, kterou jsme nedávno zažili i v jeskyních (to samozřejmě zas vedlo ke glosám "co se dá stihnout za 10 sekund"). A viděli jsme antracit. Dřív se tam i pár metrů fáralo a jezdil venku vláček, ale tyhle atrakce zrovna nefungovaly. Odcházela jsem se smíšenými pocity s tím, že mi to asi jednou stačilo.
Na oběd jsme šli do dalšího vege místa, a to do miniaturního bistra BonGusta. Měla jsem levandulovou limonádu a burger, který mě teda moc nezaujal (byl to spíš sendvič, místo bulky byla taková slunečnicová kostka, už jsem měla o dost lepší vege burgery). L. měl meruňkový dál, který by mi na rozdíl od toho jeho ostrého i chutnal.
A hurá na Novou radnici! Jakmile vidím nějakou věž nebo rozhlednu, musím na ni vylézt. Tady jsme teda museli jet výtahem, takže to bylo bez práce (a bez omlácené hlavy jako v Českých Budějovicích), ale zážitek se dostavil. Pohled shora byl dost zajímavý: město, průmysl, hory... další podoba ostravské svébytnosti.
Následovalo váhání, jestli v tom vedru jít ještě k Moravskoostravskému hradu, nebo do Hobita na pivo (to bylo dost lákavé a bylo to na dosah ruky). Ale chtěla jsem vidět hrad, i když L. říkal, že je dost o ničem. No, tak jsem se musela přesvědčit, že je dost o ničem. Oproti Hukvaldům to bylo jako taková parodie na hrad, která ze všeho nejvíc připomínala stodolu.
Ale šlo se tam pěknou cestou kolem řeky a dostali jsme slevu díky náramku. Bylo tam plno čertů a jiných příšerek vydávajících zvuky a podobně, takže dětem by se tam asi líbilo. Nacházela se tam taky část stanového městečka (má to svoje kouzlo, ale nezáviděla jsem :- D
A pak jsme jeli na bowling do Krmelína :- ) Protože jsme ho spolu ještě nehráli a protože to znělo dobře obskurně. Bylo to kousek busem a pivovar byl další takový pajzl se zahrádkou (bylo ale takové vedro, že jsme radši byli v tom vzdoušku uvnitř), kde jsem si dala tousty a světlou a pak borůvkovou jedenáctku. Bowling byl fajn, i když v druhé hře jsme dávali skoro samé žlababy :- D
Bus zase zastavoval hezky u vchodu do areálu, takže jsme stihli část koncertu bratří Ebenů. Tyhle hudební vtípky si poslechnu ráda :- ) I když jejich tvorbu neznám (tohle říkám furt, protože ano, přípravu jsem dost podcenila, ale nakonec to zas tak nevadilo), leda tak "tichá, tichá, naše domácnost je tichá" a samozřejmě dělání vol. 2.
Další bod programu, který jsem si nemohla nechat ujít, byli Kasabian. Při tomto koncertu jsem samozřejmě sedět nechtěla, takže jsme se vydali dopředu do části davu, kde ještě šlo uhájit životní prostor. Hned zkraje jako třetí písničku hráli Underdog, u které mám nejvíc přehrání, a publikum už bylo slušně rozjeté. Další peckou, kterou jsem poznala, byla Eez-Eh. Nicméně, jak byl celý den takový postávající, popocházecí, tak už mě slušně zabíjely záda a nohy. Takže i když jsem měla chuť pařit, zvládla jsem se jen mírně vlnit a skákání jen tak švindlovat :- D V polovině si střihli cover People Are Strange a znělo to celkem povedeně. Ke konci došlo i na Fire, což mi přišlo trošku utopené na to, jaký má ta písnička koncertní potenciál. Setlist zde. Po Kasabian jsem se chtěla kouknout na The Cinematic Orchestra na druhé největší stagei, jenže přechod mezi nimi byl ucpaný davem a na nějaké prodírání už jsem neměla moc sílu. Takže ty jsme prošvihli a pak jsme se akorát podívali na začátek koncertu St. Vincent. Někdo pak říkal, že byla takový kontrast k Björk: v černém oblečku a spíše odhalující než zahalená. Hudební dojem z té chvilky mám něco jako divoký pop. Asi bude stát za bližší prozkoumání.
A pak už jsem byla fakt ráda, že mě čeká jen odbelhání na tramvaj. Jenže to nebyla tak úplně pravda. Na tramvaj jsme čekali marně, protože jsme se do ní prostě nenarvali. Jedna paní to zkoušela asi tři minuty, připomínalo to scénku z japonského metra a nakonec se jí to podařilo, ale nevím, jestli z toho vyvázla celá a nepomačkaná. Noční posilová doprava byla prostě trošku poddimenzovaná, další spoj jel za hodinu. Takže procházka noční Ostravou asi 2,5 km do hotelu. To zní jako nic, ale vzhledem ke stavu mé tělesné schránky to celkem bolelo. A samozřejmě jsme potkali pěkných pár individuí. Ale došli jsme bez úhony a čekal nás poslední ostravský den. A krušná noc.